Jiří Paroubek přišel ve svém článku Štěch by neměl ztrácet nervy ze dne 26. 01. 2018 s ostrou kritikou namířenou proti současnému vedení ČSSD. Nic proti, jistě zná tuto stranu daleko lépe než většina běžných občanů, a ostrý tón si tedy asi může dovolit. Nelze však brát jeho článek jenom jako pouhou půtku mezi lidmi jedné úzké komunity, neboť tomu tak zcela určitě není. Není-li totiž něčím Jiří Paroubek, pak nepochybně konzervativním typem člověka hájícím staletími prověřené a odzkoušené recepty. Naopak je takřka prototypem moderního evropského-levicového politika, „okouzleného“ novinkami na poli vědy a novými trendy ve společnosti a vnímáním lidských možností v tomto běhu věcí. Je tedy dobré rozumět jeho článku nikoli jako osamělému haštěřivému výlevu jednoho bývalého politika, nýbrž a především jako jasně artikulovanému hlasu jednoho z mocných proudů určujících životy nás všech.

Rizikem pro člověka příliš konzervativního je zkostnatění a následná neschopnost adekvátní reakce na změny přicházející z vnějšího světa. Nebezpečím pro jeho protipól, tedy člověka akčního a naprosto otevřeného všemu novému, je rozmělnění a neschopnost soustředění se na podstatné aspekty dění „tady a teď“, které má příčinu v příliš rychlém přijímání novinek a jejich následném ulpění na povrchu. Příkladem možná může být německá fascinace technikou, která mimo jiné vedla za války k nadměrné složitosti soustrojí jejich tanků a tím způsobené velké poruchovosti v těžkých podmínkách východní fronty. Ani nápad „větší, těžší, silnější“ nevedl ke kýženému zvratu na bojištích, kde prostě rozhodovalo mnoho různých a těžko předvídatelných faktorů.

Jiří Paroubek přichází v tomto duchu s ambiciózním plánem, jak pomoci ČSSD být znovu přitažlivou stranou pro levicově orientovaného moderního voliče. Jistě by proto stálo za to pečlivě rozebrat všechny body tohoto jeho programu. V této úvaze se však chci zabývat pouze jeho apelem k větší modernizaci a digitalizaci země:

„Za šesté, do programu navrhuji jako jeden z hlavních bodů změny v daňovém zákonodárství - 100% odpis modernizačních investic - tak, aby v republice byla urychlena technologická revoluce a robotizace výrobních kapacit. Je přitom možné určit, ve kterých odvětvích je zejména třeba zavést do praxe nejmodernější technologie, tak aby došlo k rychlému růstu produktivity práce. A také k uvolňování kvalifikované pracovní síly do jiných oblastí. Je třeba dát přednost rychlé modernizaci ekonomiky, spočívající v technologické revoluci spojené s robotizací a digitalizací před dovozem levné a nekvalifikované či méně kvalifikované pracovní síly odjinud. A udržet tak vysoké tempo růstu mezd zaměstnanců.“

Souhrnně se tento bod dá označit jako masivní státní podpora ekonomiky při přechodu k průmyslu 4.0. Jistě chvályhodné, ale je úkolem politika, notabene levicového politika vysvětlovat firmám, jak obstát v konkurenčním boji? Pochybuji. Úkolem politiků je v tomto ohledu především a pouze nepřekážet. Neznemožňovat firmám jejich přirozenou aktivitu v tomto směru. Neboť motorem tohoto pohybu by měla být jejich snaha úspěšně přežít v konkurenčním boji a nikoli touha být vedeny úředníky za státní peníze za ručičky. Ale smyslem politiky je v této věci něco podstatně důležitějšího. Totiž vysvětlování občanům, co přinese tato nová situace a jak v ní mohou bezpečně obstát.

Je totiž téměř jisté, že v brzké době se stane realitou našich životů, a to nejspíše nezávisle na vůli kohokoliv z nás. Je proto třeba zahnat strach z neznámého. Je také nutné jasně vidět, že mimo pozitiv nám tato nová situace pravděpodobně přinese obrovské tlaky na sociální soudržnost ve společnosti způsobené rozsáhlými a těžko odhadnutelnými změnami v zaměstnanecké struktuře a především ve změně paradigmatu, kterým nahlížíme na vzdělání s jeho důrazem na specializaci v úzkých výsecích lidských činností. A abychom dokázali tento strach zvládnout, je třeba klást si i nepříjemné otázky, které s touto změnou bezprostředně souvisí.

Abychom například jasně věděli, kdo a na základě jakých kritérií bude určovat životy lidem, kteří nebudou schopni držet tempo vývoje. A jak na druhou stranu zabránit našemu zpohodlnění a zploštění v důsledku ztráty smyslu existence, který užitečná a potřebná práce přináší. Je také třeba mít na paměti, že naše země je z celosvětového kontextu vnitřně extrémně stabilním, sociálně nivelizovaným a soudržným státním útvarem s velkou šancí tyto změny úspěšně zvládnout. Jsme ale připraveni i ustát následky této revoluce, které můžou přijít z méně šťastných zemí?

Když to stručně shrnu, tak je potřebné, abychom bezpečně věděli, že lidé, které si volíme za své kormidelníky, také stojí na naší straně a nikoliv na straně neosobních, často nebezpečných a především těžko předvídatelných sil. A tohle sdělení je to nejpodstatnější, co může opravdu sociálně zaměřená strana lidem nabídnout.