Podle názvu by se mnohým čtenářům mohlo zdát, že půjde o jeden z případů kriminálního rady Vacátka.

Nikoliv.

Jde o další „grandiózní“ projekt známé autorské dvojice Ministerstvo životního prostředí a Státní fond životního prostředí. No a jejich scénář – jak jinak – vychází z „předlohy“ Evropské komise, jednoho z „chapadel“ Evropské unie.

Jde totiž o dotace pro vlastníky či stavebníky rodinných a bytových domů na využití srážkové a odpadní vody v domácnosti i na zahradě. Dotace je ještě rozdělena do tří kategorií.

Cílem programu je motivovat vlastníky a stavebníky obytných domů k udržitelnému a efektivnímu hospodaření s vodou a snížit tak množství odebírané pitné vody z povrchových a podzemních zdrojů.

Samozřejmě, když stát rozdává peníze, je zájem občanů vždy veliký. Jen pro dokreslení. Příjem žádostí byl zahájen 29. 5. 2017 v 10:00. Příjem žádostí byl ukončen 30. 5. 2017 ve 13:45. Alokace 1. výzvy – 100 milionů korun – byla tedy vyčerpána za necelých 28 hodin.

Ale našinec, na kterého se nedostalo, nemusí mít žádný strach. Připravuje se další výzva.

Už pro naše předky a prapředky nebylo žádným velkým tajemstvím, že někdy svítí sluníčko, někdy je zataženo, někdy sněží a někdy dokonce také prší.

Z údajů dostupných na webu Českého hydrometeorologického ústavu v sekci „roční srážkové úhrny v ČR“ vyplývá, že „problémy“ s vodou nastaly v roce 2015, kdy se projevil i srážkový deficit z roku předchozího. Pamětníci si jistě pamatují na ta úmorná vedra léta 2015. A přestože někteří zemědělci nepamatují tolik vzrostlé trávy (zřejmé způsobené vydatnými, ale krátkodobými srážkami) jako v roce 2016, deficit podzemních vod se dosud nevyrovnal.

Množství zásob podzemních vod ovlivňuje kromě srážkových úhrnů řada dalších faktorů.

Z rozsáhlé zprávy „Vyhodnocení sucha v České republice v roce 2015“ (též na chmi.cz) se lze také dovědět řadu velmi zajímavých informací.

Vybrané citace ze shrnutí tohoto elaborátu:

„Sucho v létě 2015, které postihlo území České republiky, se zařadilo mez historicky významné epizody sucha na našem území.

......

Podle srovnání časového průběhu sucha 2015 s vybranými historickými případy (1904, 1947, 1994 a 2003) je relativně nejpodobnější průběh sucha 2003, kdy rovněž nedošlo k významnější odtokové události. Výskyt extrémní teploty a vlny veder od června do září se pak podobá roku 1947.“

......

„Deficit srážek byl srovnatelný s nejvýznamnějšími případy sucha v letech 1921, 1976 a 2003, a částečně 1911 a 1947 (sucho 1904 zde nebylo hodnoceno).“

.....

„Dopady sucha na půdní vrstvu, potenciální výpar či evapotranspiraci z travního porostu či na vláhovou bilanci půdy byly extrémní i v letech 1973 a 1976, v 90. letech (1990,1991,1992) 20. století a v roce 2003. Při porovnání let 2003 a 2015 byly z hlediska vláhové bilance travního porostu extrémní hodnoty spíše ty z roku 2003.“

Z uvedeného je dostatečně zřejmé, že za posledních více než sto let se tento neblahý jev opakoval hned několikrát.

Samozřejmě, s vodou je potřeba nakládat hospodárně a je třeba být připraveni na její přechodný nedostatek.

Ale to přece není nic nového pod sluncem.

A tak je od nepaměti přirozené, že lidé – zejména na venkově, ale také majitelé městských zahrádek - dešťovou vodu nějakým způsobem zadržují. Nejčastěji pomocí odbočky ze střešního odpadu, „dešťáku“, do různého akumulačního zařízení. Do plechového nebo plastového sudu, do různých nádrží na povrchu nebo i zapuštěných do země. Buď žádný jiný zdroj vody prostě nemají, anebo si snadno spočítali, že jim zalévání zadrženou dešťovou vodou vyjde levněji než použití vody z veřejného vodovodu.

Prostě šetří vodou. Za své a bez dotací. Normální, běžná, samozřejmá věc.

Ne tak pro naši vládu. Ta - po Zelené úsporám a kotlíkových dotacích - pokračuje v nesmyslném „dotačním tažení“.

Nabízí se myšlenka, že toto „vodní strašení“ přímo souvisí s klimatickým alarmismem a s ním spojeným „donkichotským“ bojem s CO2.

Ustrašení lidé se přece daleko lépe ovládají.