V Česku skončily komunální volby před více než šesti týdny a teprve minulý týden nově zvolení zastupitelé zvolili své starosty a primátory. Na Slovensku skončily komunální volby o uplynulém víkendu a se sečtením hlasů bylo hned jasné, kdo je a kdo není primátor nebo starosta. Na Slovensku se totiž uplatňuje přímá volba a občané volí konkrétní kandidáty na tento post. Vítěz s nejvyšším počtem hlasů a tedy i s největší důvěrou občanů se na následující 4 roky stává nejvyšším představitelem obce. U nás se starostou stává většinou lídr nejsilnější strany, které uspěla v zastupitelstvu. Problém je ale ve slově většinou.

Někdy se nejsilnější strana může rozkrájet a stejně se tři nebo čtyři méně úspěšné strany domluví a za starostu zvolí svého kandidáta (Brno). Jindy je lídr kandidátky tak nepopulární, že dostane velmi málo hlasů na vlastní kandidátce, a přesto je dohodou stran starostou (Praha 5 – Jančík).

Který model je spravedlivější? Je lepší uplatňovat přímou volbu starosty a primátora jako na Slovensku s tím, že vítěz je jasný, i kdyby vyhrál třeba o pouhých 10 hlasů nad svým protivníkem, nebo je lepší model hledání koaliční domluvy napříč stranami na přijatelném kandidátovi na starostu? Asi jak kdy. V malých obcích je naprosto jednoznačné, že občané, kteří se vzájemně znají a také osobně znají svého kandidáta, volí osobnosti, nikoliv jednotlivé politické strany. Ne náhodou také politické strany mají v malých městech a na venkově jen velmi slabou podporu a kandidáti jsou často „nezávislí“ na kandidátce buď hnutí nezávislých, nebo politických stran. Tam je přímá volba starosty naprosto přirozená a jen těžko lze hledat jakékoliv argumenty proti. Občané prostě chtějí za starostu třeba Frantu, dali mu nejvíce hlasů. To, že se Pepík a Karlem dohodli a starostou je Pepík, je jednoznačně vnímáno jako křivda a nerespektování výsledků voleb.

Ve větších městech je již situace složitější. Postavení starosty a také způsob jeho volby souvisí velmi úzce s jeho kompetencemi. V Česku platí model, že starosta je jedním z členů rady města a uskutečňuje její kolektivní rozhodování. Jeho výkonné pravomoce vůči ostatním členům rady nejsou vyšší, má prostě stejný hlas při hlasování jako radní pro sport a kulturu. A také může být přehlasován a pak stejně musí zajistit naplnění rozhodnutí, proti kterému hlasoval, musí se podřídit kolektivnímu rozhodování. Pokud bychom prosadili přímou volbu starosty, bude to vyžadovat nejen změnu volebního systému, ale také změnu kompetencí a podstatnou novelu zákona o obcích. Starosta – primátor, který dostane nejvíce hlasů od občanů, má také mnohem silnější mandát, a tím i politickou moc prosazovat svoje koncepty řešení, které například sliboval ve své volební kampani. Proto přímo volený starosta musí získat více kompetencí, musí mít právo část agendy úřadu řídit sám, jmenovat si své náměstky a mít také politickou odpovědnost za svoje rozhodování.

Tento model je také mnohem srozumitelnější pro občany. Schválně si zkuste vyjmenovat členy rady vašeho města. Víte, jak se jmenují zástupci starosty nebo náměstci primátora? Ale určitě všichni vědí, jak se jmenuje starosta. Při anketě na ulici uslyšíte stokrát starosta zařídil, starosta může za to a to, starosta zavinil ……. Občané chápou starostu jako svrchovaného vládce ve městě. Těžko vysvětlovat, že nikoliv starosta, ale rada, zastupitelstvo rozhodlo, zavinilo nebo schválilo a možná, že starosta hlasoval jinak.

Proto jsem pro přímou volbu starostů i primátorů a pro posílení jejich politické moci a zároveň odpovědnosti za rozhodování. Parlamentní strany mají nyní 4 roky na to, aby se domluvily a navrhly změny volebního zákona tak, aby skutečně ten, kdo vyhraje volby byl starostou. Místo toho je starostou ten, kdo nejméně vadí (Brno), nebo ten., kdo nejvíce křičí (Praha 5). To si ale voliči nepřáli.

Institut evropské demokracie