Několik dní po volbě hlavy státu přicházejí politici KDU-ČSL s tématem přímé volby prezidenta, které by mělo být rychle projednáno vládou a pokud možno ústavním zákonem posvěceno do konce tohoto volebního období. ČSSD už snad dokonce má návrh zákona, který by chtěla formou zákonné iniciativy předložit na jednání poslanecké sněmovny. Zelení s přímou volbou prezidenta také „nemají problém“ a u komunistů je také jasno. I komunisté jsou v této věci nakloněni rychlému řešení. Zdá se, že pouze ODS v této záležitosti váhá. A domnívám se, že celý tento povyk nad co nejrychlejším zavedením přímé volby prezidenta má právě v ODS nejmenší naději na úspěch.

Pokud bylo na volbě prezidenta parlamentem něco viditelně špatného, pak to byly zcela evidentně naprosto nezvládnuté procedurální otázky. Ukázalo se, že se neřídily zvyklostmi, ale naopak posloužily jako nátlak na poslance a senátory. Byl v nich nalezen způsob jak zabránit volbě hlavy státu či jak tuto volbu maximálním možným způsobem oddalovat. V tom hrála prim Paroubkova ČSSD. A dlužno podotknout, Paroubek použil tu samou taktiku po volbách 2006, kdy zablokoval volbu předsedy poslanecké sněmovny a tím oddaloval demisi své vlády. Pokud bylo něco překvapivého, pak jen to, že ODS nebyla na tuto další Paroubkovu obstrukci připravena a při první volbě se tak Paroubkovi zdařilo blokovat volbu a nakonec ji dovést do nezvolení prezidenta. Právě zkušenost s povolební situací a politickými přemety Paroubka měla ODS vybudit do maximální ostražitosti.

Důsledkem zkušeností s volbou prezidenta 2008 by měla být především důkladná analýza procedurálních záležitostí a jejich kodifikace tak, aby obě komory českého parlamentu, poslanecká sněmovna i senát, byly suverénními tělesy. Nesmí se už opakovat to, že senát se ocitl v prezidentské volbě v postavení nerovnoprávném. Za velmi důležité potom považuji i definování způsobu volby. Zvykové právo při volbě prezidenta, stejně jako dalších ústavních činitelů, bylo a je na straně volby tajné. Procedurálně by proto měla být tajná volba výrazně zvýhodněna, například tím, že se pro veřejnou volbu musí vyslovit všichni přítomní zákonodárci v senátu i poslanecké sněmovně a pokud by pouze jeden senátor či poslanec požadoval volbu tajnou, musela by se uskutečnit volba tajná. Tímto směrem by se proto měl parlament ubírat a zpřesnit v maximální možné míře procedurální záležitosti.

Přímá volba prezidenta občany je podle mne záležitostí na velmi dlouhý běh. To, co se nabízí jako nejsnadnější způsob, tj. záměna volby nepřímé za přímou s tím, že postavení prezidenta zůstane stejné jako dnes, postrádá logiku. Pokud se argumentuje tím, že přímá volba zvyšuje legitimitu (s čímž nesouhlasím), potom by logicky přímo volený prezident měl mít větší pravomoci. V přímé volbě prezidenta vidí lék na problémy zejména ti zákonodárci, kteří svůj mandát považují za nicotný a rádi by se tak zbavili své odpovědnosti za vlastní rozhodování. Navíc, tolik hledaný „nadstranický“ kandidát by v případě přímé volby neměl prakticky žádné šance. Náklady na volební kampaň by byly s velkou pravděpodobností blízké nákladům politických stran v případě parlamentních voleb. V přímé prezidentské volbě tak může uspět jenom kandidát opírající se ekonomicky o politické strany či blok politických stran. Jsem proto jednoznačně zastáncem nepřímé volby hlavy státu s tím, že se upraví procedury tak, aby její způsob jednoznačně preferoval volbu tajnou a zkrátil termíny mezi jednotlivými koly i mezi případnými jednotlivými volbami na minimum.