To, co v únoru proběhlo v hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury (jak vlastně zní celé jméno tohoto subjektu), by se dalo nazvat vnitrostranickým převratem, ale jelikož se formálně jedná o hnutí, nikoliv stranu, byl to spíše převrat „vnitrohnutní“. V každém případě ovšem jde o zajímavou událost, ze které by měli vyvozovat poučení (nejen) všichni ti, kdo žádají zásadní systémové změny v politice a společnosti.

Co vlastně přineslo hnutí Úsvit úspěch v parlamentních volbách v roce 2013? Nepochybně šlo o kombinaci několika faktorů. Charismatický a mediálně známý předseda, který se vyjadřoval „politicky nekorektně“ mj. vůči Rómům, vysoká míra nespokojenosti a frustrace voličů (která značně napomohla i hnutí ANO), ale také některé konkrétní body v programu, jež koneckonců odpovídají i jménu subjektu. Snaha o posílení prvků přímé demokracie ve stylu obdivovaného Švýcarska asi zněla lákavě uším nejednoho voliče.

Úsvit od začátku navrhuje mj. přímou volbu do co největšího počtu politických funkcí, snadné odvolávání přímo zvolených politiků a časté vypisování referend takřka ke každé otázce, která má veřejný význam. Pokud si k tomu přidáme populistickou rétoriku namířenou zejména vůči menšinám a cizincům (což je vzhledem k původu předsedy Úsvitu opravdu pikantní) a značně vágní socioekonomický program, lze říci, že Úsvit je z českých parlamentních subjektů patrně nejbližší krajní pravici ze států západní Evropy.

Inspirace Švýcarskem je jistě zajímavým motivem, avšak podobně jako některé další radikální systémové změny, jejichž návrhy se tady občas objevují (jako např. nápad zavést prezidentský model z USA), opomíjí jeden „detail“. A sice to, že komplexní politické modely, jako je právě ten švýcarský (nebo americký) jsou takříkajíc „nepřenosné“. Nelze je zkrátka „en bloc“ zavést a okamžitě očekávat stejné výsledky jako v zemích původu.

Politický model Švýcarska, obsahující ze všech zemí světa určitě nejvíce různých prvků přímé demokracie, se samozřejmě neutvořil „přes noc“. Je úzce spjat s celou kulturou a historií státu a jeho nynější podoba se rodila stovky let. Představa, že v zemi se zcela odlišnými tradicemi a politickou kulturou bude švýcarský model automatickou zárukou stejné kvality demokracie, je přinejmenším naivní, ne-li dokonce nebezpečná.

Navíc se hodí doplnit, že i ono opěvované Švýcarsko se svými referendy není dokonalé. Právě nyní třeba řeší dosti zásadní problém se svým letectvem, protože negativní výsledek referenda zablokoval nákup stíhačů Gripen, ačkoli švýcarské vzdušné síly nové bojové letouny skutečně potřebují. Referendu předcházela enormní mediální „masáž“ z obou stran, což se u referend (a to nejen ve Švýcarsku) stalo už prakticky pravidlem.

Mediální magnáti mohou ovlivnit veřejné mínění daleko více, než bychom si chtěli připustit, a pro Českou republiku to samozřejmě platí rovněž. Jak již bylo mnohokrát řečeno, za volebním úspěchem hnutí ANO stála (mj.) obrovská volební kampaň, v níž ale nešlo ani tak o konkrétní body programu, jako spíše o prezentování Andreje Babiše a dalších „tváří“. Vnucují se obavy, že se jakékoli referendum stane jen dalším „bojištěm“ zájmových skupin, které budou pomocí „svých“ médií manipulovat názory voličů.

Nedávné události v Úsvitu jsou pak o to zajímavější, že „svržení“ Tomia Okamury a následné založení nového subjektu (který se k západní krajní pravici přihlašuje již zcela otevřeně) se dá pokládat za paradoxní aplikaci hlavních idejí Úsvitu. Vždyť to byla ukázka přímé demokracie a odvolání nevyhovujícího politika! Znovu se tak ukázalo, že se dramatické systémové změny nakonec často obracejí proti těm, kdo je vášnivě prosazují.