22.1.2022 | Svátek má Slavomír


POLITIKA: Příliš dobrý kandidát

11.12.2007

Jan Švejnar je správným mužem v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

Někdy se chováme jako malé děti. Učaruje nám hračka, která je příliš nákladná a doma ji ani nemáme kam umístit, přesto na ní trváme. Část intelektuálních elit se takto zamilovala do Jana Švejnara. Na první pohled se není čemu divit. Profesor Michiganské univerzity je vzácný člověk. Pro zvolení prezidentem republiky je to však málo. Ovšem chladnokrevná analýza těm, co jej proti Václavu Klausovi popohánějí, schází.

Švejnarovy klady celkem přesně vystihla ve své agitce v MF Dnes 15.11. Monika MacDonagh-Pajerová. Podle ní se jak jeho kariéra, tak charakter „vyznačuje integritou“. Švejnar „respektuje odlišné názory a podporuje diskusi, daří se mu komunikovat a navazovat přátelství s lidmi z různých politických proudů, má v českém prostředí neobvyklou schopnost lidi přirozeně vzdělávat a informovat, spíše než jim udělovat lekce.“ A dále: „Profesor Švejnar patří k našim nejrespektovanějším a nejúspěšnějším ekonomům. Studoval a přednášel na největších univerzitách ve Spojených státech i v Evropě a výsledky jeho vědeckých výzkumů najdeme ve všech významných světových publikacích.“ Autorka připomíná, že „Jan Švejnar na svou vlast nezapomněl,“ a založil institut CERGE-EI. „Bez osobního nasazení a kontaktů Jana Švejnara by instituce tohoto typu u nás nemohla existovat.“ Shrnuto: „Pokud se profesor Švejnar rozhodne přijmout nabídku mnohých poslanců a senátorů napříč spektrem, aby kandidoval na úřad českého prezidenta, získáme všichni. Témata, která otevírá – konstruktivní zahraniční politika, zdravé právní prostředí, zájem o životní prostředí, ochota komunikovat a otevřít prezidentskou kancelář – jsou témata vítaná a osvěžující. Pokud by byl zvolen, profesor Jan Švejnar by byl důstojným představitelem moderní, demokratické a evropské země.“

Věty Moniky MacDonagh-Pajerové lze podepsat. A klidně můžeme dodat, že je též sympatická Švejnarova snaha společnost integrovat, nikoli polarizovat, stejně jako empatie a pozitivní myšlení. Doplňme však to, o čem Švejnarův fanklub mlčí.

Aby měl Klausův sok šanci uspět, musí přinejmenším postoupit do druhého kola parlamentní volby, neboli obdržet většinu hlasů v Poslanecké sněmovně. K tomu podpora SZ a ČSSD nestačí. K definitivní výhře je pak nezbytné oslovit volitele zleva doprava, včetně lidovců a komunistů. Sledujme tedy motivaci a možné další kroky jednotlivých partají.

Se Švejnarem přišli zelení. Coby dědici umírněného liberálního elektorátu k němu mají logicky nejblíže. Martin Bursík navíc vycítil příležitost stát se hlavním stratégem prezidentské volby a po povedeném kočírování koalice si na chvíli zadirigovat i opozici. Když tah se Švejnarem vyjde, bude mít nejslabší sněmovní strana „svého“ prezidenta. Bonus k nezaplacení. Když Švejnar s Klausem prohraje, budou se mít zelení alespoň proti komu vymezovat. Vždyť je to ta poslední odlišnost od vládních kumpánů, co jim zbývá…

Z útrob zelených se šíří, že Bursík koná ve shodě s Mirkem Topolánkem. Také proto někteří doufají, že Švejnar utrhne pár modrých hlasů, třeba poslanců a senátorů, které kdy Klaus ponížil. Topolánek by si se Švejnarem na Hradě rozuměl, nikdo by nekibicoval, nezakládal paralelní mocenská centra, neprotežoval vnitrostranickou opozici s Bémem v čele. I kdyby tato úvaha byla správná, Topolánek ji nikdy nebude moci potvrdit, nikdy nebude moci hnout pro Švejnara brvou. Kromě toho se zákonodárcům ODS hodí, aby jejich hříchy dál žehlil, překrýval, legitimizoval populární tatíček-prezident. Bylo by překvapením, kdyby občanští demokraté v množství větším než malém, byť v tajné volbě, Švejnarovi pomohli.

Sociální demokraté první vyřkli Švejnarovo jméno oficiálně, třebaže jen podmíněně do 7. prosince. Aniž by Jiří Paroubek tušil, tak do značné míry svázal svůj politický osud s úspěchem Jana Švejnara. Podobně jako to před pěti lety nezamýšleně učinil Vladimír Špidla s Jaroslavem Burešem a především s Janem Sokolem.

Bylo by přitom vskutku výbornou zprávou o modernizačním posunu sociální demokracie, kdyby poté, co minule zařízla dle mnohých „proněmeckého“ a „procírkevního“ Sokola, tentokrát přišla – a uspěla - se světoběžníkem Švejnarova střihu. Lidový dům by nadto s čerstvými sympatizanty vykročil k vítězství v příštích parlamentních volbách. Přesto se ne a ne zbavit pocitu, že Švejnarova nominace předběhla dobu. Sociální demokraté mohli nejprve svoji otevřenost deklarovat na jim blízkém Jiřím Dienstbierovi, anebo rehabilitovat éru 2002-2004 výběrem Vladimíra Špidly. Místo toho připouštějí vlastní interní polemiku nad Švejnarem, kterému, ač v politických a mediálních kruzích známé osobnosti, dosud nemohli přijít na jméno. Varovat může i antišvejnarovský zápal temného Zemanova pobočníka Miroslava Šloufa.

Lidovci evidentně jednotně volit nebudou. Jedni mačkají palce Klausovi, nezávisle na příslušnosti k tomu či onomu názorovému stranickému proudu. Druzí podpoří protikandidáta. A početná skupina si počká, co kdo nabídne. ODS prý již KDU-ČSL přislíbila hladké vyřešení smlouvy s Vatikánem a církevních restitucí. To by potvrzovalo dojem politologa Michala Klímy, že lépe dopadne uchazeč, který přijde se zajímavějším obchodem. Možnosti Klause a ODS jsou neskonale bohatší než v české politice nezakotveného Švejnara.

Zásadoví senátoři z Klubu otevřené demokracie patrně ochotně podrží kohokoli proti Klausovi. V atomizovaném klubu SNK však už opět mohou hrát roli lokální zájmy, nemluvě o touze pojistit si znovuzvolení či aspoň nějakou tu trafiku po završení senátní dráhy.

Nejpozoruhodnějším článkem řetězu jsou komunisté. Počínají si profesionálně: trousí, že mají dost vhodných adeptů, leč jsou připraveni k dohodě. Zformulovali srozumitelná kritéria pro toho, jehož podpoří. Týkají se hospodářské reformy, americké protiraketové obrany a rovného přístupu ke všem politickým stranám. V ekonomické a sociální oblasti je možná Švejnar nahlodal stejně jako odbory a spravedlivé zacházení prezentoval coby samozřejmost. Ale vztahem k radaru a referendu je asi nepotěšil. Mohou tak zvesela chytračit. A také čekat na voňavá cukrátka. Jenže v tom je Klaus bez konkurence. Zatímco špičky KSČM naznačují, že se rozhodne až na poslední chvíli, tak z krajů se ozývá rezolutně: ani Klaus, ani Švejnar! A padají náměty na prezidentskou kandidaturu Vladimíra Remka či Františka Janoucha.

Postoje komunistických tradicionalistů popsal 19.11. v Haló novinách Václav Věrtelář: „Stanovisko levice k těmto kandidátům je jasné. Nemohou volit ani jednoho z nich. To se dá zřejmě vyjádřit věrohodně pouze tím, že se volby nezúčastní. Za současného stavu konkrétních kandidátů a rozložení politických sil a vzhledem k tomu, že prezidenta nevolí lid, ale Parlament ČR, je účast i neúčast ve volbách předpokladem zvolení Václava Klause. Nemohou být však spory o tom, zda byl zvolen (v tajných volbách) i komunisty. A těm zůstane čistý štít.“

Kdo nechce dát hlas Klausovi z prostoru středu a pravice, nejspíš pomůže jakémukoli serióznímu vyzyvateli. Zato nalevo má Švejnar slabší vyhlídky než třeba Jiří Dienstbier. Doufat přitom, že díru v KSČM (příp. i ČSSD) ucpe část ODS, je toliko hezký sen.

Ať už se Klausovi postaví ten nebo onen, stane se terčem denunciačních kampaní. Švejnar to již schytal – od ODS i lidoveckého ministra financí Kalouska - za svoji vazbu na ČSOB. Příště se má spustit debata o jeho údajném pověření Bushovou vládou, aby dohlížel na naftařské handlování v Iráku. Můžeme pouze sledovat, nakolik svižně bude Jan Švejnar v palbě kulek kličkovat.

Nic z výše zmíněného neznamená, že by Švejnar byl špatným prezidentem. Naopak. Svými kvalitami tuzemskou politickou džungli výrazně přesahuje. Právě to se mu může stát osudným. Z dětství si pamatuji slovenský seriál „Spadla z oblakov“. Majka z planety Gururu byla milé děvče, jež mělo všechny rádo, ovšem na Zemi byla zcela mimo. Švejnar z USA by měl vsadit na delší než jen několikatýdenní námluvy s českou politikou. A opačně: zdejší partajníci by měli brát Švejnarovu medicínu po kapkách, ale dlouhodobě.

Není náhodou, že se o Janu Švejnarovi už v roce 1998 hovořilo jako o eventuálním premiérovi. V exekutivě by mohl ledacos užitečně zreformovat. Včetně ovlivnění proevropského kurzu zahraniční politiky či rychlého zavedení eura. Tak moc ale o něj politické strany zase nestojí. V boji o Hrad může posloužit a pak se buď proměnit v loutku, nebo jít.

Už dnes dobrý a moudrý muž Švejnar dláždí po boku SZ, ČSSD, KOD a SNK cestu ke druhé, ještě smutnější pětiletce Václava Klause. A také k následné kocovině z neschopnosti najít relevantní prezidentskou osobnost v domácím středo-levém spektru.

Literární noviny č.48 /2007



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.