O skandálu z minulého týdne, kdy si poslanci hlasování o zelené naftě jednoduše zopakovali, protože to vládě kvůli sedmnácti sociálně demokratickým pašerákům Urbanova přílepku napoprvé nevyšlo, ještě uslyšíme: už proto, že si opozice hodlá na sněmovní reparát stěžovat u Ústavního soudu.

Po něm bude ale kupodivu pouze chtít, aby rozhodl, jak dlouho trvá časový úsek, označovaný termínem „bezprostředně“. Užitečnější by přitom bylo, kdyby se sněmovna konečně věnovala jádru věci. Totiž přílepkům jako takovým.

Teoreticky se jedná o pozměňovací návrhy k projednávaným zákonům, které mohou podávat i jednotliví poslanci ve druhém čtení. Tedy poté, co o zákonech proběhla standardní diskuse v parlamentních výborech. A tudíž s perspektivou, že je poslanci před odhlasováním příslušného zákona narychlo schválí také.

Tahle praxe se v České republice zvrhla v průběhu let natolik, že poslanci schvalovali takříkajíc „jedním vrzem“ i pozměňovací návrhy, které s projednávaným zákonem neměly nic společného.

V zákonu o pozemních komunikacích se tak například – coby přílepek – objevila novela o vinařství. Změny v zadávání veřejných zakázek schválil parlament jako dodatek k zákonu o surových diamantech. A zvýšení státního příspěvku stranám na poslanecké křeslo skryli poslanci do legislativní normy o státních dluhopisech.

Podobně absurdních příkladů existuje spousta. Takže nakonec zakázal pozměňovací návrhy, pokud nemají se záměry projednávaných zákonů nic společného, v roce 2007 Ústavní soud. V praxi se toho ale moc nezměnilo. Jak lobbující poslanci, tak ministerstva, která potřebují na poslední chvíli napravit to, co se jim v zákonech nepovedlo, to zkoušejí dál. A čas od času jim to i projde.

Sociálně demokratický poslanec Milan Urban, autor nynějšího přílepku, tak například uspěl v roce 2009, kdy spolu s poslancem za ODS Martinem Římanem dokázali přihrát ze státní pokladny téměř 70 miliard ČEZu, protože do novely zákona o spotřební dani vpašovali paragrafy, zajišťující, že ČEZ bude mít emisní povolenky zdarma až do roku 2013. Zahaleno to bylo do obavy o životní prostředí: ČEZ měl ušetřené peníze investovat do modernizačních opatření. Což by ovšem musel dělat tak jako tak.

Jak benevolentně si sněmovna vykládá výrok o neústavnosti pozměňovacích návrhů, nesouvisejících s projednaným zákonem, o tom svědčí i osud posledního Urbanova manévru: s projednávaným zákonem měl jeho přílepek, který se mu téměř podařilo prosadit, společného jen to, že šlo také o naftu.

Smyslem zákona ovšem bylo podpořit české zemědělce, a nikoli prodej pohonných hmot v České republice. Parlamentní praxe ukazuje zřetelně, že si zákonodárci zákaz přílepků Ústavní soudem věru k srdci neberou.

Rozumnější by tedy bylo poohlédnout se, jak to řeší jinde. V Německu se například poslanci mohou dohadovat o pozměňujících návrzích pouze na půdě svých klubů. A ty je pak k projednávaným zákonům předkládají najednou. Tamní poslanci si tím každopádně ušetří překvapení, co za nesmysl to zase schválili.