Vláda ustála hlasování o nedůvěře po očekávaném maratónu kritiky a výpadů ze strany opozice i po zradě odpadlíků. U moci ji udržel mnohem více pud sebezáchovy spojený ze strachem ze ztráty stávající podpory v předčasných volbách než reformní raison d´etre, s nímž před rokem na politické kolbiště vstupovala. Události posledních dnů naznačily, že permanentní vnitrokoaliční válka jen tak neskončí. V takové atmosféře se vzývané zásadní změny důchodového, daňového a byrokratického systému budou prosazovat jen velmi obtížně.

Přestože byly loňské volby hodnoceny jako zlomový okamžik v tom smyslu, že skončí dlouholetá vládní nestabilita, ukázalo se, že se tak nestalo. V polovině devadesátých let nastínil politolog Miroslav Novák problémy českého stranického systému vyplývající z jeho vnitřní struktury, protože rozložení sil a izolace KSČM zabraňovaly vzniku silných většinových koalic. Druhá polovina 90. let i první dekáda nového století mu dávaly za pravdu.

Nyní se navíc ukazuje, že důvody nestability jsou determinovány samotnou politickou kulturou, která se v české politice vytvořila. I když má vláda většinu, existuje v ní permanentní boj mezi jednotlivými stranami o přístup k finančním zdrojům v jednotlivých resortech a o přístup k informacím, které mohou mediálně zdiskreditovat protivníkovy konkurenty v boji o různé státní zakázky. Tyto boje se odehrávají i v jednotlivých stranách, kde existují vlivové skupiny propojené s různými ekonomickými (někdy až kriminálními) zájmy.

Ani v devadesátých letech nepanovaly ostatně v koalici žádné idylické vztahy a využívalo se „sledovacích argumentů“. Vzpomeňme jen aféru s údajným monitorováním parlamentních stran ze strany BIS, kterou jako jasný útok proti ODS vyvolal v roce 1995 tehdejší předseda Občanské demokratické aliance Jan Kalvoda. Již dříve jsem napsal, že nasazování „svých lidí“ do politických stran bylo typické i pro třetí republiku, kde se ostatně vedl i boj o vnitro, částečně podobný tomu dnešnímu. I tehdy se byli ale všichni relevantní hráči ochotni semknout se proti slabé systémové alternativě - tehdy proti Prchalovcům a Werwolfům, dnes neonacistům.

Nečasovu vládu ale asi nečeká žádná hrozba v podobě Vítězného února, kdy by jeden z hráčů zcela uchvátil moc. K tomu není příhodná mezinárodní situace. Ani Věcem veřejným se nepodařilo prosadit ABL do pozic, jaké si podle dostupných informací agentura vytyčila. Přeživší vládu spíše čeká přežívání do příštích voleb, provázené vnitrokoaličními střety, které budou prohlubovat znechucení z politiky jako celku a podporovat vznik nových pseudoalternativních stran, financovaných skrytými mecenáši s „upřímnými zájmy“.

NašiPolitici.cz