20.11.2019 | Svátek má Nikola


POLITIKA: Prezidentští kandidáti a opoziční smlouvy

24.1.2013

Nečekal jsem, že jedenáct let po konci druhé opoziční smlouvy bude v předvolební kampani kandidátů na budoucího prezidenta České republiky recyklován "dokument" Erika Taberyho a spřátelených novinářů z České televize. Nečekal jsem, že právě druhá opoziční smlouva bude používána jako klacek proti jednomu z kandidátů a že mediální masáž zajde tak daleko, že tento kandidát bude ztotožňován s Václavem Klausem, ačkoli jde o zcela odlišné typy osobností. Nečekal jsem, že se proti jednomu z kandidátů použijí tytéž argumenty jako proti jeho předchůdci. Tím kandidátem je Miloš Zeman, u kterého stejně jako u Václava Klause reálně "hrozí", že se nejen stane prezidentem, ale že bude hájit především zájmy tohoto státu a že sebou nechá manipulovat podstatně méně, než ostatní kandidáti na post prezidenta.

"Dokument" s názvem "Vládneme, nerušit" obsahuje asi tolik pravdivých informací, jako obdobně tendenční dokumenty Michaela Moora (autora "Shooting for Columbine") nebo četba Rudého práva. Nejde o žádnou objektivní, kritickou analýzu důsledků opoziční smlouvy, potažmo přínosů obou politiků, ale o propagaci "jediných správných názorů", šířených v době uzavření druhé opoziční smlouvy těmi, na které "nezbylo místo u koryt", nějakou náhodou totožných s těmi, kteří se měrou nemalou zasloužili o předčasné volby do Poslanecké sněmovny v roce 1998. Pokud si vybavujete politiky z bývalé Unie svobody, Občanské demokratické aliance nebo KDU-ČSL z té doby, jste na správné stopě.

"Vládneme, nerušit" se stal hitem na Facebooku (soudě podle počtu sdílených odkazů na tento pořad), v něm nám jeho tvůrci předkládají k uvěření následující tvrzení: příčinou všeho špatného v této zemi je opoziční smlouva (přesněji: pánové Václav Klaus a Miloš Zeman) a s důsledky této politické dohody se potýkáme dodnes, celých patnáct let od jejího uzavření.

Důvodem, proč je kritika druhé opoziční smlouvy vytažena před kterýmikoli prezidentskými volbami, v nichž už nemohl kandidovat Václav Havel, je prostý: vždy v nich totiž kandiduje jeden z hlavních aktérů tehdejšího povolebního uspořádání, buď Klaus, nebo Zeman. Protože ani jeden z nich není miláčkem masmédií (byť ze zcela jiných důvodů – Klaus proto, že je konzervativní pravicový politik jdoucí proti proudu, Zeman pro svůj osobitý vztah k novinářům, kteří pro něj byli hnojem, hyenami a póvlem), ta proto vždy podporují jiné kandidáty na post prezidenta a v předvolebním boji, jehož dalšího kola jsme nyní díky přímé volbě prezidenta všichni svědky, je proto každá špína dobrá, každý úder dovolený a každá lež zjevenou pravdou, opakuje-li se dostatečně hlasitě.

Výhodou ústřední teze "Vládneme, nerušit" je nepochybně v prvé řadě fakt, že příčiny současného stavu české politiky (který je skutečně kritický) klade do hluboké, takřka "mýtické minulosti", na kterou si dnešní prvovoliči nepamatují (v době uzavření druhé opoziční smlouvy jim byly tak čtyři roky) a na kterou většina ostatních voličů již zapomněla (vyjma těch, kteří se o politiku intenzivně zajímají a kteří vědí, kdo to byl Jan Ruml, Josef Zieleniec nebo Ivan Pilip, například). Proto autorům prochází tak snadno první manipulace, kterou je vsugerování existence jediné opoziční smlouvy.

Téměř nikdo z diváků se nebude pozastavovat nad skutečností, že první opoziční smlouvu uzavřeli titíž politici (Klaus, Zeman), toliko v opačném gardu a za patronace tehdejšího prezidenta Václava Havla už po volbách v roce 1996, kdy ODS, ODA a KDU-ČSL vytvořily menšinovou vládu. Ačkoli alespoň část argumentů zaznívajících proti druhé opoziční smlouvě z roku 1998 by šlo aplikovat už na tu první (nefunkční opozice ve sněmovně, rozdělení vlivu), autorům "Vládneme, nerušit" vadí pouze ta druhá.

Domnívám se, že důvodem je jednak to, že druhou opoziční smlouvu už Klaus a Zeman uzavřeli bez patronace Václava Havla, jednak to, že prvně uzavřená opoziční smlouva umožnila pozdějším aktérům "Sarajeva 1997" zůstat u moci, postů a prebend, zatímco druhá opoziční smlouva už se obešla bez nich.

Další velkou výhodou ústřední teze pořadu "Vládneme, nerušit" je snadný výklad všech aktuálních problémů české politiky, v prvé řadě korupce a "kmotrovských struktur". Toto jednoduché vysvětlení složitých problémů má navíc ještě jednu obrovskou přednost: umožňuje ukázat na konkrétní viníky současného stavu a nasadit jim tak psí hlavu.

Proto je tak ochotně diváky akceptována druhá obrovská manipulace, kterou je tvrzení, že druhá opoziční smlouva, uzavřená téměř před patnácti lety, je stále platná a účinná, že na jejím základě je dodnes rozparcelován vliv na české politické scéně mezi politiky dvou největších (a proto nejvíce nenáviděných) politických stran.

Druhá opoziční smlouva byla uzavřena v roce 1998 a skončila společně s vládou Miloše Zemana v roce 2002 v důsledku řádných voleb do Poslanecké sněmovny. Od doby jejího uzavření proběhly totiž hned troje volby do sněmovny, vystřídalo se zde celkem sedm vlád a šest premiérů (Topolánek byl premiérem hned dvakrát díky povolebnímu patu v roce 2006). V roce 2000 se uskutečnily první krajské volby (definitivní transfer kompetencí původních okresů byl však dokončen až v roce 2002), v roce 2004 se Česká republika stala členem Evropské unie a každé dva roky se obměnila třetina senátorů, v letech 2002, 2006 a 2010 se uskutečnily volby do obecních zastupitelstev (i ke "zbémovatění" zastupitelstva hlavního města Prahy došlo až v roce 2002).

Nevím, kolik diváků je ochotno uvěřit tomu, že rozložení sil dané druhou opoziční smlouvou zůstalo zachováno přes všechny změny na české politické scéně na všech úrovních i po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002, že stejné zůstalo i obsazení pašalíků ve státních podnicích, v dozorčích radách či ve státních orgánech.

Pokud by to byla pravda, pak by se to rovnalo politickému zázraku: Miloše Zemana vystřídal v roce 2002 v čele ČSSD Vladimír Špidla, v témže roce vystřídal Václava Klause v čele ODS Mirek Topolánek. V obou těchto stranách došlo k výrazným personálním i ideovým posunům a vliv "otců zakladatelů" se postupem času stále oslaboval (ČSSD nebyla ochotna zvolit prezidentem Miloše Zemana už rok po skončení opoziční smlouvy, což vedlo k jeho dočasnému exilu na Vysočině, "Klausovo křídlo" uvnitř ODS se stalo zcela marginální skupinou a dnes už prakticky neexistuje). Udržet za těchto podmínek rozložení sil druhé opoziční smlouvy bylo nemožné.

Třetí obrovskou manipulací, která je s pořadem "Vládneme, nerušit" spojená, je setření rozdílů mezi Klausem a Zemanem. Tytéž zcela nepodložené "argumenty" použité v masmédiích již v letech 2003 a 2008 proti Václavu Klausovi (agent KGB, rusofil vlekoucí nás do područí Moskvy, autor opoziční smlouvy, nacionalista a příčina naší ostudy v zahraničí, pravičák) se dnes používají proti Miloši Zemanovi (všechny, včetně tvrzení, že Miloš Zeman je pravičák – za tento postřeh děkuji Jiřímu Dienstbierovi mladšímu, mne by to nenapadlo). Opět se těží z neznalosti minulosti obou pánů, která sahá až k počátku 90. let, jejichž politický vliv vrcholí v době druhé opoziční smlouvy (Klaus si část svého vlivu podržel coby prezident, Zeman prožívá skutečný comeback teprve nyní). Kdo by si na to pamatoval, že? O to větší prostor pro nejrůznější spekulace a bombastická tvrzení "zákulisních znalců velkých kauz", jak o nich zpívá Jaromír Nohavica.

Proto některým prezidentským kandidátům prochází tvrzení, že Zeman je stejný jako Klaus, ačkoli se jedná o zcela jiné osobnosti zastávající odlišné hodnoty, odlišné postoje, jinak se chovající vůči novinářům, se zcela jinou rétorikou. Jediné, co mají oba pánové společné, jsou některá základní východiska (obhajoba národních zájmů, důraz na aktivní roli prezidenta), některé vlastnosti (nesnadná ovlivnitelnost, známost a konzistentnost jejich názorů) a skutečnost, že se jedná o dvě nejvýraznější politické osobnosti, které česká politická scéna dokázala za celých třiadvacet let vygenerovat (Havla vygenerovala "nepolitická" scéna).

Právě z naposled uvedené skutečnosti – totiž že politické strany nejsou schopny vygenerovat podobně výrazné osobnosti, charismatické vůdce schopné prosazovat jasnou a čitelnou politiku – nemám žádnou velkou radost, protože i to je důkaz úpadku české politické scény.

Proti kandidatuře Klause i Zemana na post prezidenta byli vždy stavěni kandidáti veskrze papundekloví (do doby kandidatury na post prezidenta prakticky neznámé, médii vytvořené osobnosti), jejichž hlavní předností bylo, že šlo vždy o negativní kandidáty (o antiKlause, nyní o antiZemany) a jejichž hlavní slabinou byla jejich virtuálnost (bez podpory médií nebyli tito kandidáti ničím, což je dobře patrné na Janu Švejnarovi a nyní na Janu Fischerovi). Ani ODS, ani ČSSD, ani jiná parlamentní politická strana nebyla schopna nabídnout novou, podobně výraznou osobnost, a to ani v podobě osob svých předsedů (Schwarzenberga nepočítám, protože předsedou TOP 09 je de facto Miroslav Kalousek, jehož je kníže pouze "lidskou tváří" vystrčenou na voliče). O ostudném debaklu Přemysla Sobotky z ODS už bylo napsáno dost povolanějšími kritiky.

Nutno dodat, že kvalitní kandidáty na post prezidenta nedokázala vyplodit ze svého lůna ani "nepolitická politika", ona "pravda a láska", jejímž reprezentantem v prvním kole prezidentských voleb byla usměvavá, rozzářená a již zcela mimo realitu se nacházející Táňa Fischerová.

Dnešní marasmus, úpadek politiky a rozsáhlá korupce mají celou řadu příčin, z nichž řada není mediálně atraktivních, některé příčiny se záměrně zamlčují a hlavně je u nich obtížné určit několik málo konkrétních "příčin všeho zla", viníků současného stavu. Nedělám si ambice tyto příčiny analyzovat, pouze se domnívám, že hlavními příčinami je:

a) zavedení krajů, před kterým Klaus důrazně varoval už v roce 1994, které ohromně posílilo moc "stranických kmotrů" (krajskými zastupitelstvy protékají desítky miliard korun ročně, voleb se účastní nejméně voličů a povědomí o tom, kdo vládne na kraji a jaké má kraj pravomoci, jsou mizivé);

b) úpadek reálné domácí politiky po našem vstupu do Evropské unie, kdy se z Poslanecké sněmovny stává víceméně hlasovací stroj na implementaci evropských směrnic či zavádění nařízení (z analýzy německého spolkového ústavního soudu vyplývá, že více než 80 % všech v SRN přijatých právních předpisů pochází z EU), jejichž obsah čeští politici víceméně nemohli nijak ovlivnit, a jejich zájmy se proto přesunuly k tomu, co ještě ovlivnit lze, tedy k obsazování postů a prebend (tady někde leží příčiny onoho ideového vyprázdnění ODS a ČSSD);

c) celkový nezájem občanů stát se členy politické strany (odkaz Havlovy "nepolitické politiky" a znechucení občanů neustálými aférami), což umožňuje velmi snadné a laciné ovládání členské základny skrze účelové nábory členů, v podstatě komparzistů, kteří za pár stovek dojdou na pár klíčových hlasování a dostanou do vedení "ty správné lidi". Bez ochoty občanů stát se aktivními členy politické strany není naděje na zlepšení současných poměrů – pokud se nechceme vydat cestou radikálních změn typu Holešovské výzvy, jejíž program lze shrnout do věty "naházet je všecky do Vltavy".

Otázkou je, jak s těmito jevy souvisí Klaus a Zeman, respektive jak je za činy svých politických nástupců či konkurentů učinit odpovědnými, tedy kromě možnosti, že se z obou pánů stanou jakási negativní božstva, obětní kozlové hnaní do pouště. Toho jsme ostatně svědky i dnes: masmédia Klause i Zemana napřed zbožštila, aby je poté se stejnou vervou zatratila a učinila původci všeho zla. Hon na Klause i Zemana je jen naruby převrácený kult osobnosti: padouch nebo hrdina, vždyť je to totéž.

V případě Miloše Zemana se mu v dnešní mediální kampani vrací jím hozený bumerang tezí o spálené zemi, sto tisíci tunelářů a zkorumpovaných politicích. Tyto teze vedoucí k "blbé náladě" média ochotně přijala za své (Klausovi se tyto teze vyvrátit nepodařilo), použila je coby odrazový můstek k dalším bombastickým tvrzením a nevkusnému moralizování a postupem času do jednoho pytle naházela tuneláře, korupčníky, lobbisty i politiky včetně Zemana. "Vládneme, nerušit" je toho dobrou vizitkou.

V mediálním ryku současných (dlouhodobých) vášnivých kritiků Klause i Zemana, jejichž populárním představitelem je i Erik Tabery, zaniká skutečná, věcná kritika obou výrazných politiků. Nutno dodat, že právě skutečné, objektivní kritiky přínosů a negativ Klause i Zemana by jejich příznivcům, odpůrcům a konečně i oběma zmiňovaným pánům bylo třeba jako soli. Pořad "Vládneme, nerušit" objektivní kritikou v žádném případě není. Nepochybuji však, že i tento článek nebude důvodem pro odpůrce Klause a Zemana ke kritickému zamyšlení, nýbrž vášnivému zatracení jeho autora.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.