Tomio Okamura oznámil, že podá stížnost k Ústavnímu soudu, která může potenciálně znamenat i odklad první přímé volby prezidenta v našich dějinách, naplánované zatím na počátek ledna. Okamura se spojil s jinou stěžovatelkou-kandidátkou, advokátkou Klárou Samkovou.

Stížnost hodlají podat v době "mezi svátky", tedy konkrétně buď 27. nebo 28. prosince. Evidentně chtějí Ústavní soud vmanévrovat do časové tísně a donutit ho k vydání předběžného opatření, které by konání voleb odložilo.

Když nemohu volby vyhrát, alespoň je zablokuji – tak asi mnozí ocení motivy jednání dua Okamura-Samková. Nahlédnout dovnitř člověka a spekulovat o jeho motivaci je však dosti obtížné, a proto bude lepší držet se věcné podstaty sporu. Navíc autoři prováděcího zákona zplodili až neuvěřitelný paskvil, který si o to, být shledán protiústavním, doslova drze říká.

Konkrétní podoba Okamurovy stížnosti bude patrně známa právě až "mezi svátky", nicméně na brífinku, kde úmysl podání stížnosti oznamoval, své rozhodnutí zdůvodnil i výrokem soudce Nejvyššího správního soudu Vojtěcha Šimíčka. Ten na tiskové konferenci, kde správní soud sděloval novinářům své rozhodnutí o stížnostech kandidátů vyřazených z volební soutěže ministerstvem vnitra, údajně pravil, že Okamurou předložené podpisové archy jsou často psány celé jednou rukou, čímž chtěl patrně ilustrovat, že chybovost Okamurou podaných podpisových listin je opravdu vysoká.

Na výroku soudce na tiskovce pochopitelně nelze stavět potenciálně úspěšnou ústavní stížnost, nicméně celá záležitost odhaluje podstatu problému. Skutečnost, že někdo psal archy jednou rukou, totiž o chybovosti vůbec nic nevypovídá. A podpisy mohou být klidně zfalšované, to by nebylo v rozporu s prováděcím zákonem, poněvadž ministerstvo vnitra pravost podpisů nekontrolovalo a dle zákona kontrolovat ani nemohlo. Takže stačil jakýkoliv klikyhák. Ministerstvo vnitra kontrolovalo pouze to, zda daná osoba uvedená v podpisovém archu skutečně existuje, tedy zda sedí jméno, příjmení, datum narození a adresa trvalého bydliště. Jestli tyto údaje psala jedna ruka nebo rukou deset, je úplně fuk.

Zatímco před správním soudem zamítnutí kandidáti napadali hlavně způsob stanovení a výpočtu chybných podpisů, před soudem ústavním půjde o věcně jiné řízení: o případné zrušení celého prováděcího zákona nebo jeho částí. Zde se mohou stěžovatelé opřít i o menšinový názor soudců správního soudu Baxy, Malíka a Passera, kteří ve svém stanovisku k rozhodnutí v kauze Okamura považují prováděcí zákon za protiústavní.

A to z řady důvodů, přičemž jeden z nejdůležitějších se týká právě toho, že prováděcí zákon neumožňuje kontrolu podpisů či prostě jiné prověření skutečnosti, zda je jméno na petici opravdu vyjádřením vůle konkrétního občana s tím, aby daný uchazeč o prezidentský úřad opravdu kandidoval. "Zákonodárce tak vytvořil prostředí," uvádí se v odlišeném stanovisku tří soudců Nejvyššího správního soudu, "v němž se podpora kandidáta peticí určitého počtu oprávněných voličů může snadno zvrhnout v pouhé ověření schopnosti kandidáta nashromáždit předepsaný počet správných osobních údajů."

Ústava však hovoří jasně: "Navrhovat kandidáta je oprávněn každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50.000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky." Ještě jednou si to zopakujme: p-o-d-e-p-s-a-n-á nejméně 50.000 občany. Čili prováděcí zákon k volbě prezidenta, který nevyžaduje a nestanovuje proceduru kontroly podpisů, není naplněním ústavy, porušuje ji, neboť, dle mínění soudců Baxy, Malíka a Passera, zákonodárce nesplnil zadání ústavodárce. Dalo by se to však ještě dále rozvinout: prováděcí zákon velice komplikuje kandidaturu těm, kteří chtěli jít cestou získání padesáti tisíc podpisů, na niž mají ústavní nárok. Kandidáti totiž postrádají vymahatelnou možnost, jak případnou pravost podpisů a identitu petentů jednoznačně ověřit a prováděcí zákon od nich při kontrole fakticky žádá něco jiného než ústava: pouhý seznam ve státních databázích dohledatelných lidí.

Zákonodárce tento rozpor odůvodnil časovou tísní, v níž se zavedení i provedení přímé volby ocitlo. Pokud tedy Ústavní soud shledá prováděcí zákon k přímé volbě prezidenta v souladu s ústavou, de facto tím přistoupí na argument, že v jistých případech lze rezignovat na ústavou vyžadované procedury kvůli nedostatku času. Což lze jistě akceptovat v situaci požáru, povodně či jiné živelné pohromy, nikoliv při realizaci přímé volby hlavy státu. Zvláště když se stát bez ní celkem bez potíží obejde, neboť ústava exaktně předepisuje přesun pravomocí na jiné ústavní činitele, pokud se úřad prezidenta uprázdní.

Nejlepší (právně nejčistší) by tedy asi opravdu bylo prováděcí zákon zrušit, přijmout nový a lepší a celou přímou volbu začít znovu úplně od začátku. Finanční prostředky, které kandidáti zatím do kampaně vložili, by jim měl stát refundovat, neboť právě český stát svým šlendriánstvím tuto situaci způsobil.

Ale nejlepším z možných světů i v tomto případě asi bude nesmrtelná česká bramboračka okořeněná pseudomorálním pragmatismem: už je to moc rozjeté, nedá se to zastavit, už to holt musíme nějak dopatlat. Zvolíme-li si tedy v lednu prezidenta, tak nejspíše za cenu další eroze právního státu.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6