Počet kandidátů na prezidenta České republiky pro volby 2018 byl vzdor určitým pochybnostem (smí jeden poslanec či senátor nominovat vícero kandidátů než jen jednoho?) definitivně ustaven. Kandidátů na prezidenta pro volby 2018 je devět, tj. přesně tolik jako před pěti lety. Ten největší rozdíl je v tom, že zatímco před pěti lety tři z nich (tedy jedna třetina) byly ženy, letos nekandiduje jediná.

Já osobně to považuji za škodu, protože rozumná, důstojná žena, která se chová jako dáma, by měla právě nyní dosti velkou šanci porazit Miloše Zemana, který se chová nerozumně, nedůstojně a jako buran. Vytvořila by zajímavý a lákavý kontrast. Proč ale žádná žena nekandiduje? Protože žádná se pro to dostatečně nerozhodla; žádná si neřekla o nominaci ani občany, ani poslance či senátory. A to dokazuje falešnost volání feministek po kvótách v politice (či byznysu či kdekoli v životě). Nyní byly šance a možnosti otevřené; ženy měly stejné šance jako muži, mohly se obrátit přímo na občany; a zajisté by nebyl problém získat podporu deseti senátorů. Či senátorek. Žádná to však neudělala. Dámy, kde jste, když Vás Vaše země potřebuje?

Ale stalo se a my musíme vybírat z těch, které máme k dispozici. Všech devět kandidátů lze rozdělit na skupiny dvě: jednu tvoří Miloš Zeman, který úřad obhajuje, tu druhou tvoří osm ostatních, z nichž každý chce (alespoň nominálně) Miloše Zemana poslat do důchodu.

Pro tyto prezidentské volby považuji za naprosto zásadní, aby vyhrála ta skupina druhá; a to je neporovnatelně zásadnější cíl než otázka, který z ní to bude. Osobně si myslím, že z těch osmi mají šanci se do druhého kola dostat maximálně tři.

Nemýlím-li se v úvaze, že nejdůležitější otázkou těchto voleb je „kdokoli, jen ne Zeman“, pak za předpokladu, že stávající prezident se do druhého kola voleb dostane, tou prioritou by mělo být, aby se do něho dostal z těch osmi ten, kdo má největší šanci či schopnost či potenciál Zemana v kole druhém porazit. Tedy ten, kdo svou minulostí, chováním, stylem či názory (nebo jejich absencí) neodradí od účasti v druhém kole voleb nejvíce lidí z přirozeně proti-zemanovského tábora a urve pro sebe co nejvíce lidí z přirozeně pro-zemanovského tábora.

Jenže komplikací je, že to nemusí být tentýž muž: někdo může dokonale mobilizovat přirozené „anti-zemanovce“, a přitom mít nulový potenciál přitáhnou k sobě byť jen jednoho přirozeného „pro-zemanovce“, ale někdo jiný může velice dobře „zaříznout“ do přirozeně pro-zemanovského elektorátu a urvat si jeho podstatnou část, a přitom odpuzovat část elektorátu přirozeně proti-zemanovského, která pak v druhém kole voleb zůstane doma a volit nepůjde.

A pak může nastat i kombinace tato: někdo třetí může své hlasy optimalizovat tak, že část „pro-zemanovců“ (byť menší než ten kandidát druhý) k sobě přitáhne a z „proti-zemanovců odpudí jen část (tj. více než kandidát první), ale v celkovém úhrnu tak ze všech osmi bude mít v kole druhém největší šanci získat nejvíce hlasů.

Který to je? Myslím, že nyní je příliš brzo tohle odhadovat. Kampaň začne naplno až v lednu – a prvních deset lednových dní nám ukáže nejen pozici, nýbrž i – což je důležitější – dynamiku jednotlivých kandidátů.

Každopádně by bylo na místě od těch tří dle průzkumů před prvním kolem nejsilnějších kandidátů se jménem jiným než Miloš Zeman požadovat, aby mezi sebou uzavřeli „železný pakt“: ať už do druhého kola z nich postoupí kdokoli, vyzvou své voliče, aby podpořili právě jeho.

Psáno pro Konzervativní listy

Autor je ředitel Občanského institutu