Úterní pětatřicetiminutový rozhovor Markéty Fialové s panem prezidentem na Nově se dosti lišil od běžných vystoupení politiků, která jsem sledoval v poslední době: ani chvíli mě nenudil. Jiskřilo v něm myšlenkami. Václav Klaus byl ve skvělé formě: vyzařoval z něj klid, přemýšlivost, zkušenost, osobnostní kouzlo. Bylo zřejmé, že má proti svým souputníkům, působícím v oblasti parlamentní či chcete-li stranické politiky, velkou výhodu: je nad věcí. Netýkají se ho volby, nemusí proto přemýšlet nad tím, kolik bodů voličské přízně získá či ztratí, když se přihlásí ke svému nejniternějšímu přesvědčení. Může být upřímný a tím působí věrohodně.

V rozhovoru zazněly nepřeslechnutelné motivy, které v jeho myšlení stále více vystupují do popředí: vlastenectví, důraz na svobodu jednotlivce, konzervativismus, právo na svébytnost myšlení a za tím vším tichá, jím samým v hovoru nepřipomínaná vůle odolávat tlakům, jež mu umožňuje stát na svém bez ohledu na nenávistné štvaní, jímž ho stíhají protivníci. Působil dojmem, jako by se ho vůbec nedotkly útoky proroků globálního oteplování či bojovníků za vnucení dobra Lisabonské smlouvy občanům Evropské unie. Dokonce ani nepřipomněl, že v některých záležitostech se již ukázalo, že to nebyli účastníci různých davových šílenství, kdo měl nakonec pravdu, ale on, jimi opovrhovaný a prohlašovaný za nepříčetného.

Tím nechci říci, že naprosto sdílím všechny prezidentovy názory. Liším se především v náhledu na Lisabonskou smlouvu, kterou považuji za pouhou zastávku Evropy na cestě k plnohodnotnému federálnímu státu sjednocených svobodných národů. Jsem přesvědčen, že dosažení takového uspořádání Evropy je daleko spolehlivějším prostředkem k zajištění našich národních zájmů než urputné lpění na beztak jen pomyslné suverenitě. Ostatně na příkladu Španělska lze předvést, že v podmínkách demokratického právního státu mohou malé národy dosáhnout kulturního a hospodářského rozvoje a bezpečnosti, o kterých by se jim v malých národních státech nemohlo ani snít.

Překvapuje mě ironický postoj pana prezidenta k novým politickým stranám, které jsou podle jeho názoru zajímavé jen tím, že dosud nic nedokázaly a voliči je budou při volbách vytahovat jako králíky z klobouku, aniž by věděli, co se od nich dá očekávat. Je jistě pravda, že nové strany neprošly zkouškou podílu na moci, takže voliči jejich podporou budou do značné míry „kupovat zajíce v pytli“.

Ale bylo tomu snad jinak, když se o přízeň voličů ucházelo Občanské fórum, později zcela noví občanští demokraté a po desetiletích přerušené existence prakticky zapomenutí sociální demokraté? Tyto strany se časem vyvinuly v ustálené politické struktury, jejichž předáci si myslí, že mohou určovat i směr otáčení zeměkoule, a stejně jako kdysi vedení KSČ se chovají, jako by znali potřeby a přání občanů lépe než oni sami. Stejně jako předlistopadoví komunisté i oni mají občas sklon vnucovat voličům dobro, o které nikdo nestojí.

Dnešní „státostrany“ tehdy doprovázely i jiné, jež se dočasně podílely na parlamentní politice a činnosti vlád, ale dnes jsou již jejich jména téměř zapomenuta a většina jejich představitelů z politiky odešla.

Po dvaceti letech budování jakési novodobé uzavřené „národní fronty“ máme zjevně před sebou další proces tříbení nových politických sil. Předvídané prolomení hranice volitelnosti několika dosud neznámými stranami nepochybně signalizuje, že tradiční strany „národní fronty“ zklamaly významnou část občanů neschopností řešit efektivně potřeby země, bekoncepčností své politiky a v neposlední řadě také stále se opakujícími skandály s pachutí korupce. Patrně stojíme před další nenásilnou a tentokrát pozvolnou změnou politických poměrů. Nezbývá než doufat, že povede k lepšímu.

Prezidentovy výroky o organizátorech stávky dopraváků se jim patrně nelíbily stejně jako členům Fischerovy vlády a poslancům, kteří ústup před vydíráním stávkou podpořili. Stanovisko ke zvyšování mateřských dávek mu mezi jejich příjemkyněmi na oblibě nepřidá. Václav Klaus je pravicový ekonom a je ve svých názorech důsledný. Vidí lépe než kdo jiný hrozivost vývoje našich veřejných rozpočtů a pokračujícího zadlužování země. Řešení, jež nabízí, jsou bolestivá, ale v podobných situacích stokrát osvědčená. Pan prezident by musel překročit svůj stín, kdyby měl najednou začít horovat pro pokračování v politice sociálního státu. A o svou oblíbenost se nestará. Ostatně čím méně o ni pečuje, tím více se mu jí dostává.

Nicméně jsem při jeho slovech přemýšlel nad tím, zda optika špičkových politiků obecně, nikoli jen Václava Klause, jim nepřekáží v hledání jiných východisek, než je zaplacení cesty z krize penězi sociálně slabších a nejslabších vrstev. Tyto elity žijí někdy i po desetiletí v umělém světě s dokonalým hmotným zabezpečením, s omezenou možností sdílet starosti a bolesti „podhradí“, jejich příslušníci nikdy nemuseli přemýšlet o tom, z čeho zítra nakrmí děti. Problémy se sociálními dopady řeší jen na základě zprostředkovaných informací, bez srovnání s vlastními prožitky. Cizí bolesti je nebolí. Svých prebend se nevzdají, a když, tak jen v rozsahu kosmetických úprav.

Pravda ovšem je, že ty bolavé pravicové recepty nakonec nějak fungují, což se o mlhavých vidinách rudo-růžové aliance o možnosti sociálně bezbolestné cesty z krize říci nedá.

Rozumím Václavu Klausovi, že stávku chápe jako skupinovou bezohlednost vůči nezúčastněným občanům, jimž uškodí, ale na druhé straně: jaký jiný přijatelný nástroj zbývá jinak bezmocným? Poslední otázka se ovšem netýká jen dopraváků: takových, již si zoufají a jejichž pokusy o nalezení východiska cestou standardních vyjednávání ztroskotaly, je více.

V jediném případě jsem měl pocit hořkosti, a to když se pan prezident rozhovořil o nedemokratických postojích unijních politiků k referendu jako k nástroji rozhodování o Lisabonské smlouvě, když neuspěli u občanů Francie, Nizozemí a Irska. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem velice stál o to, abych mohl říci „ne“ v referendu. Bylo to tehdy, kdy se rozhodovalo o rozdělení Československa a Václav Klaus patřil k těm politikům, kteří si nepřáli, aby se konalo referendum.

Již se nikdy nedovíme, jak by občané rozhodli a co by případně následovalo, kdyby rozdělení federace odmítli. Ani nevylučuji, že by výsledek potvrdil správnost Klausova názoru, jak jsme toho byli svědky v jiných věcech.

Ostatně toto je úvaha bez praktického významu. Vývoj nelze zvrátit zpět. Nakonec jsme dějinný pokus přežili bez větších šrámů a život jde dál. Kdo za nacistické okupace neprožil při pohledu přes hraniční řeku Moravu do Slovenského štátu vědomí, že země za řekou je uloupený kus jeho vlasti, sotva pochopí, proč se o tom vůbec zmiňuji.