aneb Proč ignorovat chytráky s křišťálovou koulí
Až do konce roku můžete přeskakovat rozbory šancí prezidentských kandidátů. Žádný analytik do té doby nebude znát odpověď na několik zásadních otázek.
Víc než sedm měsíců před prvním kolem prezidentských voleb není nouze o jasné názory na to, co všechno se v nich stát zákonitě musí, co se naopak stát nemůže a co to znamená pro strategie kandidátů. Podle Petra Robejška nebo Alexandra Tomského je Miloš Zeman neporazitelný a šmytec. Podle některých politologů si Jiří Drahoš a Michal Horáček navzájem rozmělní hlasy. Podle Marka Švehly se měl Miloš Zeman vrátit k rybníku, ten si to ale nestačil přečíst a o den později oznámil druhou kandidaturu. Atd.
Ušetřím vám teď spoustu času a nervů dobrou radou: podobné úvahy vás až do konce roku vůbec nemusí vzrušovat. Důvodů je přinejmenším pět.
Červnový favorit byl v lednu až třetí
Prvním paralenem na sražení horečky můžou být přesně pět let staré průzkumy preferencí: podle PPM Factum i Medianu byl v červnu 2012 suverénně nejpopulárnějším kandidátem Jan Fischer, který se nakonec ani nedostal do druhého kola volby – na rozdíl od Karla Schwarzenberga, jehož podpora přitom před prázdninami kolísala okolo pěti procent. Zeman touto dobou přestával být outsiderem, ale ve druhém kole měl místo něj Fischera stále doplnit Jan Švejnar, který pak vůbec nekandidoval.
Což je druhý problém všech dnešních úvah o tom, co se může a nemůže stát a co by kandidáti měli a neměli dělat: když netušíme, kdo všechno do voleb půjde, pak zákonitě netušíme, kdo komu pomůže nebo uškodí. Prozatím známe jen jména tří kandidátů, shodou okolností starých mužů, jednoho Zemana a dvou Antizemanů. Netušíme, co může s dynamikou podpory účastníků téhle lemon party udělat otevřeně levicový uchazeč, třeba Josef Středula nebo Lubomír Zaorálek, mladý proevropský liberál střihu Emmanuela Macrona – natož, co by s ní udělala kandidátka formátu Kateřiny Šimáčkové. A ještě dlouho to vědět nebudeme: ČSSD se o své strategii rozhodne až po říjnových volbách do Sněmovny. Podobně lavírují i další parlamentní strany.
A tak se dostáváme k třetímu velkému otazníku. Lidový Zeman byl bezpochyby pískem schválně nasypaným do mašiny antilidové vlády Petra Nečase. Jakému premiérovi budou voliči vybírat protiváhu v lednu? Nevíme a vědět nemůžeme. Hned tři strany se totiž motají na pomezí zvolení a nezvolení: koalice lidovců a STAN, Piráti a TOP 09. Postaví s nimi Bohuslav Sobotka širokou antibabišovskou koalici a povzbudí tak Andreje Babiše k úniku na Hrad? Nebo dostane ANO dost hlasů na to, aby mohl Babiš vládnout sám? Anebo se spojí s SPD nebo ODS a zmobilizuje tím liberálně-kavárensko-sluníčkářské síly? Rozhodne se vůbec o složení vlády do termínu prezidentských voleb? Nevíme.
A navíc nevíme, co všechno zatím nevíme
Předposlední záhadou je kondice Miloše Zemana. Ze statného chasníka se stal za čtyři a čtvrt roku ve funkci věchýtek. Jemu samotnému to ve druhé kandidatuře zřejmě nepřekáží. Zatím. Nedojde ale v příštím půl roce trpělivost sponzorům? A když ne, nesmiluje se nad ním část jeho voličů po úvaze „díky za všechno, ale už nechceme koukat na to, jak trpíte?“
Nakonec je nutné legendárními slovy Donalda Rumsfelda připomenout, že nevíme, co nevíme. Do sedmi měsíců, které nás dělí od prezidentské volby, se loni vešel překvapivý brexit, výhra Donalda Trumpa v primárkách i prezidentské volbě i atentáty v Nice a v Berlíně. Přičtěte k tomu hackerské útoky a leaky tajných dokumentů plus mnohokrát prokázanou schopnost Miloše Zemana překonat všechna očekávání a hrát úplně jiný sport než jeho soupeři – a je z toho pěkné hejno černých labutí.
Nemusíte si proto kazit léto a ani podzim četbou věšteb o tom, co bude nebo nebude. Pokud jste na nich závislí, naordinujte si substituční léčbu Danielem Prokopem a jeho zamyšleními nad tím, co všechno se v politice stát může. Je toho myslím tolik, že na to nestačí ani jeho, moje a vaše fantazie dohromady.
Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce