Nebyl to nijak zářivý moment české politiky. Ale všeobecné zhnusení a pohrdání, které ventilují média, se zdá být přeci jen poněkud teatrální a nafouknuté. Neúspěšná první volba českého prezidenta neproběhla důstojně, ale nevyústila ani v žádnou výraznou krizi. I když mohla.

Ukázalo se, že v zákonech týkajících se volby prezidenta jsou mezery a nejasná místa. Především neexistuje jasný recept, jak postupovat, když o něčem mají rozhodnout zároveň poslanci a senátoři. Navíc rozkol ohledně způsobu hlasování je ten nejhorší možný. Je to taková parlamentní „Hlava 22“: každý problém lze demokraticky vyřešit hlasováním, ale když je tímto problémem způsob hlasování, dostává se demokracie do pasti.

Zákony jsou dílem lidí, tedy tvorů chybujících. Hloupé a nepohodlné je, že se o těchto nedostatcích dozvídáme v momentě, kdy se to nejméně hodí. Ale tak už to chodí, vady materiálu se také často ukazují až pod tlakem. Kdyby se zákonodárci sešli před měsícem a domluvili se, jak se v případě potřeby rozhodnou o způsobu volby, jistě najdou jednoduchý a férový způsob. Ale v pátek už to nebylo možné: už se vědělo, kdo je pro a kdo je proti a který ze způsobů hlasování povede k jakému výsledku. Pak se můžou diskutující stokrát verbálně balamutit tím, že rozhodují pouze o formě, ale ve skutečnosti jde o výsledek.

Proto je svým způsobem úspěch, že se nakonec poslanci a senátoři dokázali dohodnout a že k volbě prezidenta vůbec došlo. Ano, dělo se tak cestou na první pohled zbytečných a trapných obstrukcí, zjevného amatérismu (především předsedajícího Vlčka, ale i dalších lidí) a v nepříjemné nepřátelské atmosféře. Na druhou stranu to byly zbraně dvou táborů, které oba usilovaly o vítězství svého kandidáta a podřizovaly tomu vše.

Ano, sociální demokraté se chovali hůře, udíleli více podpásových ran a měnili často jednání v nehezkou frašku. Ale dělali to účelově, tedy legitimně. Václav Klaus byl od začátku považován za favorita volby. Když ODS říkala, že si volbu přeje především důstojnou, asi tím měla na mysli, aby byl rychle a bezproblémově zvolen Václav Klaus. Ale když to byla v určité momenty naopak ODS, která „tahá za kratší konec“, začala se chovat úplně stejně obstrukčně jako ČSSD.

To bylo asi nejvíc iritující: jak poslanci mluví o důstojnosti, morálce, historické odpovědnosti a podobných vznešenostech, ale přitom sledují výhradně utilitární cíle. Tedy zvolit svého kandidáta, případně odvrátit nebo aspoň zkomplikovat zvolení protikandidáta. O nic jiného nešlo. Ale i to vyčítat politikům jako jejich nějaký speciální prohřešek je pokrytecké. V běžném životě se tak chováme všichni. Nazývat věci pravými jmény je to nejtěžší.

Ankety a průzkumy veřejného mínění nepochybně ukáží, že první volba prezidenta opět otřásla naší vírou v politiku i politiky a že ji většina z nás považovala za nechutné divadlo. Nenechme se tím pocitem zas tak moc unést. Pohled do útrob demokracie může být podobně nepěkný jako nahlédnutí do smradlavé výrobny párků. Ale nic lepšího nemáme.

Alarmující nechť je věta, kterou na závěr prvního dne řekl šéf komunistů Filip předsedajícímu socialistovi Vlčkovi a kterou mimoděk zachytily mikrofony: „Vůbec se s nima nebav a ukonči to.“ Jistě, byla to pragmaticky přímočará rada zkušenějšího kolegy bezradnému popletovi. Ale jako metafora je to poněkud děsivá připomínka toho, jak lze nepěkný politický nepořádek vyřešit „ve prospěch lidu“.

(Psáno pro E15)
Převzato z blogu Extra se svolením autora.