Při rozhovorech o vzniku příští vlády je nejvyšší čas začít uvažovat o obsazení Pražského hradu v dalším funkčním období prezidenta. Václav Klaus může mít z volebních výsledků radost: teoreticky zde existuje parlamentní většina pro jeho znovuzvolení. Není však radno chválit dne před večerem.

Součet hlasů pilířů středopravé koalice, ODS a KDU-ČSL, činí v Poslanecké sněmovně 94 a v Senátu 50. To by stávající hlavě státu stačilo zcela hravě. Jenže podmínkou tohoto aranžmá je úspěšný zrod Topolánkova tříbarevného kabinetu. A na něj může zatím sázet leda hazardér.

O Václavu Klausovi se ale často hovoří jako o stoupenci myšlenky velké koalice či nějaké podoby opoziční smlouvy. Pak by ovšem jeho osud závisel na domluvě ODS s ČSSD. Obě partaje by pro prezidentskou volbu disponovaly většinou ještě pohodlnější. Těžko si však představit, co by mohlo nalomit loňské usnesení, v němž se sociální demokraté kají z minulé nejednotnosti a z umožnění Václavu Klausovi usednout na vrcholný ústavní post. A doufat, že se zopakuje jeho podpora z komunistického hnízda, je nereálné. Zvrat by mohl nastat jedině, pakliže by se ODS ocitla s KSČM ruku v ruce v opozici.

Aby Klaus klidně spal, tudíž musí v nadcházejících měsících dojít buď k vládní účasti KDU-ČSL po boku ODS, v níž menší partner bude ochoten kandidáta občanských demokratů posvětit (SZ pomiňme, poněvadž se už ostře proti Klausovi vymezila), anebo ke spolupráci ODS a ČSSD, ve které by ale byl odpor sociálních demokratů proti čestnému předsedovi ODS čímsi nadpozemským překonán.

Vezmeme-li v potaz sílu jednotlivých stran ve Sněmovně a Senátu a jejich koaliční potenciál, zjistíme, že sociální demokracie je s to prosadit svého člověka na Hrad pouze tehdy, když se dohodne nejen s KDU-ČSL, zelenými či senátním Klubem otevřené demokracie (KOD), ale též s komunisty. Taková široká koalice proti ODS však dnes působí nepravděpodobně. Její okraje, levý i pravý, postrádají nutnou motivaci kooperovat. Zásadní otázka, na kterou přitom narážíme, zní: Za jakých okolností se můžeme nadít - byť třeba toliko jednorázové - spolupráce lidovců (potažmo zelených) s KSČM?

Odpověď je nasnadě, ačkoli se ani jednomu táboru nyní nemusí líbit. Kdyby KDU-ČSL nominovala vlastního kandidáta a získala pro něj vedle ČSSD, SZ či KOD i podporu KSČM, byl by prezident její. Muselo by se však nejspíš jednat o personu nestranickou, přijatelnou pro levou i pravou výseč politického spektra.

Typově by mohla vzdáleně připomínat Petra Pitharta či Jana Sokola. Jelikož ale oba tito konkrétní uchazeči v roce 2003 u komunistů i skupiny sociálních demokratů pohořeli, museli by být nahrazeni postavou, která dokáže u levice bodovat o poznání lépe. Každopádně by měla výhodu: jejím jediným relevantním soupeřem by byl Václav Klaus, který v posledních letech evidentně zklamal KSČM i ČSSD svou transparentní záštitou nad občanskými demokraty a výraznou část populace znechutil jednak dříve odmítaným politickým a legislativním aktivismem, jednak stoupající kritikou evropské integrace.

Václav Klaus i další případní kandidáti oplývající nemalým sebevědomím by se mohli stranickému vyjednávání vyhnout ustavením přímé volby prezidenta. Soudě dle volebních programů, většina subjektů se k ní hlásí. Leč stěží lze odhadnout, nakolik upřímně a nakolik z vypočítavosti.

Když vskutku převládne názor nechat výběr hlavy státu na občanech, vzrostou šance jak Klausovy, tak i jeho vyzyvatele z řad sociálních demokratů. Zejména pokud bude renomovanou osobností dlící nad stranami, anebo když ponese všem srozumitelné jméno – Jiří Paroubek. Spekulovat, jak by toto klání dopadlo, je předčasné. Nicméně by bylo poutavé nejen pro odlišnost zápasníků, ale také z hlediska postupného přenášení váhy z jedné ústavní pozice na druhou. Přímo zvolený Klaus či Paroubek by zkrátka měli tendenci posilovat vliv prezidenta na úkor předsedy vlády, ať už by jím byl kdokoli.

Bylo by nespravedlivé rovnou zavrhovat možnost, že zajímavého muže nebo ženu vybere do prezidentské volby – parlamentní či přímé – i někdo jiný. Politikům ovšem musí být jasné, co chtějí a co mohou prosadit přes parlamentní mandáty a v čem jim naopak může pomoci zainteresování veřejnosti. Vyřazovat úvahy o prezidentovi z povolebních jednání v partajních útrobách i při konzultacích s konkurenty by bylo nemoudré. Zvláště když se pohybujeme ve volebním systému zhusta plodícím vratké vládní majority, v němž pak na osobě, ale především povaze a úmyslech prezidenta velmi záleží.

Ve zkrácené podobě vyšlo 14.6.2006 v Hospodářských novinách