Je to jako v časové smyčce: stejně jako před měsícem, kdy prezident údajně sondoval názory parlamentních stran na východisko z vládní krize a přitom přesně věděl, jak to celé dopadne, zval si Miloš Zeman i teď jejich šéfy na pohovor o podpoře Rusnokovy vlády, ačkoliv má scénář na její etablování bezpochyby hotový předem. Jako ostřílený politický matador a prognostik ale ví, že je přece jen třeba dbát na demokratické kulisy a děj dávkovat tak, aby správně gradoval.

Že se ČSSD, KSČM i VV hodlají rozhodovat o případné podpoře Rusnokovy vlády až na poslední chvíli, přitom do prezidentova scénáře dobře zapadá. Je tak dost času na to, aby se jeho sympatizanti postarali v dotyčných stranách pod praporem údajné snahy zabránit návratu pravicové vlády o sjednocení stanovisek. A to tak, aby to vůči veřejnosti vypadalo, že dají-li důvěru novým ministrům, volí menší zlo.

Že by se k jejich 91 poslancům mohla nakonec přidat i osmička poslanců strany LIDEM, je pravděpodobnější s každým vyjádřením jejich šéfky Karoliny Peake, že ač zatím zůstávají na straně bývalé koalice, tak v případě, že by nová vláda fungovala dál, ať už s důvěrou nebo bez ní, nehlasovali by ve sněmovně automaticky proti všemu, co její ministři předloží. I v tomto případě se ve dvou týdnech, zbývajících do hlasování o důvěře, lze nadít leckterého překvapení.

Že teď Karolina Peake při prezidentových oficiálních audiencích opět chyběla, neznamená, že by se nic nedělo ani pod povrchem. LIDEM je jazýčkem na vahách, protože pak už by stačilo zalasovat klasicky jednoho až dva přeběhlíky, anebo přemluvit některé nezařazené poslance ke snížení počtu potřebných hlasů opuštěním sálu, a Rusnok bude mít vítězství v kapse.

Ale i kdyby ho neměl, je domněnka, že by se bývalá vládní koalice mohla v čele s Miroslavou Němcovou vrátit ke kormidlu, stejně iluzorní jako doufat, že by prezident mohl dát při druhém pokusu šanci Bohuslavu Sobotkovi. Žádný druhý pokus nejspíš nebude, protože Rusnok může vládnout v demisi i celé měsíce, jelikož ústava prezidentovi nepředepisuje při jmenování dalšího kandidáta na šéfa kabinetu žádnou konkrétní lhůtu. A pokud by to snad demokratické kulisy přece jen vyžadovaly, je tu precedens z let 2006-7.

Dát stejnému favoritovi po jednom neúspěšném pokusu šanci i napodruhé, vyzkoušel svého času už prezident Václav Klaus. Mirek Topolánek tehdy nakonec úřadoval se svými dvěma vládami celkem 8 měsíců, a z toho půl roku bez důvěry ve sněmovně. Do termínu řádných voleb to tedy Rusnokova vláda, jak to zřejmě předpokládá Zemanův scénář, může dotáhnout hladce.