Prezident Václav Klaus uveřejnil v MFD 8. 4. na celých dvou stranách velký esej Co to je europeismus? Europeismus je podle jeho slov „dnešní evropskou metaideologií..., do níž se vejde leccos“.
V Klausově pojetí je europeismus široce strukturovaný komplex představ i praktických postupů. Má své „měkké“ i „tvrdé“ stoupence a vejdou se do něj všechny tendence a jevy spojené s úsilím o evropskou integraci. Nejvýraznějším jeho dokumentem byl návrh tzv. euroústavy.
„Arogantní autoritářství europeismu“ je největším nebezpečím pro svobodu a demokracii v Evropě. Ty se mohou uplatnit v rámci národních států, v nichž fungují přímo vztahy občanů a politiků, nikoli na nadnárodní úrovní, kde dominují politické a byrokratické elity bez přímé vazby k občanům. Europeismus, který prosazuje nadnárodní politickou integraci, se chce zbavit státu „jako nezastupitelského garanta demokracie“.
Místo trhu jako „nejlepšího, nejspravedlivějšího a nejdemokratičtějšího mechanismu lidských interakcí“ europeismus propaguje a prosazuje metody záměrné regulace společenských vztahů, jinak řečeno sociálního inženýrství.
Klaus v tomto eseji podal souhrnný výklad svých krajně kritických názorů na procesy, jež jsou v poválečném období Evropy spojeny s postupným vytvářením evropského společenství v podobě EHS, ES a nyní EU. Klaus jako předseda vlády zahájil jednání o přidružení ČR k ES, na jejímž základě se ČR posléze stala v roce 2004 členem EU. Již tehdy měl značně kritický postoj k tomuto společenství. Ten v průběhu let, zejména po vstupu ČR do Unie a po návrhu tzv. euroústavy, zesílil a změnil se v celkově negativní vztah k tomuto produktu europeismu.
S Klausem je obtížné vést racionální dialog o problémech evropského vývoje a evropské integrace, protože on má své pevně zafixované představy, z nichž vytvořil ucelený koncept europeismu a reálných i potenciálních nebezpečí s ním spjatých. Argumenty proti němu, jak svědčí tento jeho esej, zásadně neuznává a odmítá.

Činitel, nebo ideolog?

Kdyby byl Klaus jen akademický teoretik, bylo by možné - v rámci svobody názoru - uznat jeho zvláštní myšlenkový postup při formulování této koncepce europeismu a zařadit ji k specifickým ideologickým výtvorům, o něž nebyla a není nouze. Klaus je však nejvyšším ústavním činitelem ČR. Jako ideolog si může dovolit vytvářet abstraktní a ahistorický koncept europeismu. Jako odpovědný státní činitel by si to však dovolovat neměl.
Evropské společenství se v poválečném období Evropy utvářelo ve složitých poměrech studené války a bipolárního rozdělení světa, jež v Evropě spustilo „železnou oponu“. V západní Evropě, jež se vyvíjela pod vojenskopolitickou dominací USA, se uplatnila snaha „svázat Západní Německo a Francii tak, aby se konflikt mezi starými nepřáteli stal nemožným“. (E. Hobsbawm)
Ekonomická kooperace nejprve mezi šesti zeměmi se stala základem k jejich rozšiřující se politické spolupráci, do níž se zapojovaly další evropské státy. Takto vzniklé společenství umožňovalo překonávat staré nacionální antagonismy a zajistilo mírový vývoj Evropy, do níž bylo různými vazbami včleněno Německo. Eliminovala se tak tzv. německá hrozba, plynoucí z toho, že Německo jako největší evropský stát co do počtu obyvatel a nejsilnější co do rozsahu a vyspělosti své ekonomiky bylo potenciálním i reálným nebezpečím pro své sousedy.
Členstvím Německa v NATO byla vyloučena i možnost jeho militarizace a imperiální politiky. V poválečném období - jako reakce na hrozby sovětského komunismu - se v západoevropských zemích uplatňovala politika, kterou Klaus tak ahistoricky odsuzuje, snah o sociální smír, o sociální partnerství apod. Jejím plodem se stal tzv. evropský sociální model či různé formy sociálního státu.
V této souvislosti je zřejmé, že pro menší evropské země včetně těch středoevropských, jež se zbavily sovětského poručnictví, je EU vhodnou základnou a zárukou jejich klidného vývoje. Dává jim silnější pozici než pouhé bilaterální styky se silnějšími sousedy, což je důležité i pro vztahy ČR a SRN. Že tyto vztahy jsou tak dobré, je spojeno i s jejich členstvím v EU.
Po rozpadu Sovětského svazu a jeho impéria se zintenzívnil proces globalizace. Reakcí na tyto dalekosáhlé politické a ekonomické změny se staly i proměny EU, jež i v podobě euroústavy měly dát EU, rozšířené o 10 nových členů, odpovídající institucionální uspořádání. Tento pokus zatím neuspěl a EU je, v tom lze s Klausem souhlasit, na křižovatce, pokud jde o další vývoj. Zdá se však, že většina členských zemí, resp. rozhodujících sil v nich, si přeje další rozvoj evropské integrace v rámci EU. Nechce, což by si přál Klaus, aby se EU změnila v pouhé pásmo volného obchodu.
Bez pokroku v uvedeném směru by Evropa, tj. i jednotlivé národní státy, jež tvoří EU, těžko obstála v současné globalizaci i v obraně hodnot euroamerické kultury a civilizace a v boji proti mezinárodnímu terorismu.

Zapomněl na slib

Za pozornost jistě stojí, že Klaus v eseji projevuje obavy, že v „nové ODS“ - co to je? - i v britské konzervativní straně pod novým vedením dochází k „měknutí“ negativních postojů k europeismu. Blíže však své obavy nekonkretizuje ani nevysvětluje.
Je známo, že Klaus se od většiny partnerů v členských zemí EU výrazně odlišuje svým negativním postojem k EU. Z tohoto hlediska je tento jeho postoj nepříznivý pro obraz a pozici ČR jako důvěryhodného a spolehlivého člena tohoto evropského společenství.
Klaus se nechová v souladu se svým prezidentským slibem a vybočuje ze své ústavní role. Jeho ústavní povinností je spolupůsobit k tomu, aby občané mohli mít důvěru k ČR a její vnitřní i mezinárodní politice.
Do této role nepatří zneklidňování občanů spekulativními apokalyptickými vizemi europeismu, které Klaus tak rád na nejrůznějších fórech šíří. Je to třeba znovu připomenout, když Klaus považoval za potřebné právě v současné době předvolební kampaně tuto svou osobní pozici tak kategoricky formulovat. Na závěr pak zůstává jen stará otázka: cui prodest?

Právo, 27.04.2006