Když média na sousedním Slovensku hledala, co by Andreji Kiskovi o prvním výročí úřadování v prezidentském paláci vytkla, přišla na tři body. Na cesty vládní letkou z Bratislavy do Popradu, kde má rodinu. Jenže vojáci létat musí stejně a Kiska se na druhou stranu vzdal prezidentského platu.

Vážnější výtka se týkala působení významné mimobankovní společnosti, kterou Kiska založil a která za vysoké úroky půjčuje lidem peníze, což je aktivita přinejmenším kontroverzní. Ovšem nejvíce mne zaujaly stesky nad tím, že s Kiskou nepřišly do funkce žádné vize, jen civilní počiny člověka, který nemá příliš zkušeností s politikou a konfliktům se raději vyhýbá.

Po éře Ivana Gašparoviče bylo jasné, že každý další bude za hvězdu. Zároveň ale doutnala naděje, že se Slováci dočkají prezidenta, který bude intelektuální a morální autoritou. Jenže kde takové brát a nekrást? Češi, Moravané a Slezané jsou naštěstí skromnější. Po Václavu Havlovi hýřil vizemi a moudrostmi i Václav Klaus. Pro mnohé tím byl až nesnesitelný. A tak Miloši Zemanovi nikdo nevyčítá, že je bez vizí a velkých plánů, pokud za ně nepočítáme třeba posedlost výstavbou kanálu Dunaj-Odra-Labe. Slovákům můžeme leda závidět, že jejich prezident se chová střídmě, nepropaguje nezdravý životní styl prodchnutý návykovými látkami a nevystupuje ani vulgárně, ani sexisticky.

Kiska mixuje nenápadnost, hrdost a zásadovost. Když pokládá za důležité pronést důrazná slova, ať už k Putinovu Rusku, nebo k poměrům ve slovenském zdravotnictví, pronese je. Hrát divadlo je mu ale cizí.

To český prezident Zeman se vyjadřuje často, rád a k čemukoliv. Sotva stačí vyrobit jednu kauzu, překryje ji druhou. I bez vizí je hyperaktivní a snaží se přiblížit občanům, byť jinak než Kiska. Kdybychom hledali, co oba muže spojuje, nemohli bychom minout vtahování lidí do společenského dění. Oba cestují, hovoří s občany, nastolují témata, která by měla slovenskou, respektive českou populaci zajímat. Kiska i Zeman disponují jistou přitažlivostí pro veřejnost, českému prezidentovi kromě toho visí na rtech i sdělovací prostředky.

Nepochybně to souvisí nejen se Zemanovými bonmoty, troušenými jako na běžícím pásu, ale i se sklonem volně interpretovat a překračovat prezidentské pravomoci. Nejmenování profesorů je jen špičkou ledovce. Zeman v zahraničí znejasňuje pozici České republiky k mezinárodnímu dění a také doma dává najevo, že si ministři bez něj ani tkaničky nezavážou.

Tím podrážděněji reaguje na novelu ústavy, s níž přišla Sobotkova vláda a jež nyní leží na lavicích poslanců. Úpravu prezidentských kompetencí ale obsahoval už předvolební program sociální demokracie, stejně jako koaliční smlouva ČSSD, ANO a KDU-ČSL a programové prohlášení vlády. Zeman nadto jako by se co chvíli snažil na osobním příkladu doložit, proč je větší přísnost na ústavně neodpovědného prezidenta zapotřebí.

Přestože vztah Andreje Kisky k Ficově vládě se od Zemanova vztahu k Sobotkovu kabinetu příliš neliší, první muž Slovenska se drží v souladu se svými pravomocemi zpátky. Možná si uvědomuje, že jednoho dne může vyprchat jak poptávka po idejích, tak po samotných prezidentech. V parlamentních systémech se silnou vládou jsou stejně jen do počtu.