22.10.2020 | Svátek má Sabina


POLITIKA: Prezidentem by neměl být zbabělec

17.1.2008

Už jenom Klausovo opakované odmítnutí veřejné televizní debaty s protikandidátem Janem Švejnarem by mělo volitelům stačit k tomu, aby ho poslali do politického důchodu. Když už v jeho verzi české parlamentní demokracie nejde o občany, neměl alespoň odmítat diskuzi kandidátů před voliteli v Senátu. Jeho instinktivní panická reakce byla nejenom politicky hloupá a pro senátory urážlivá, ale především navýsost zbabělá. Jenomže to je, bohužel, skutečný Václav Klaus.

Kdyby byl politikem, musel by vědět, že diskuze v Senátu, kde mají senátoři ODS, jejímž je čestným předsedou, drtivou převahu, by pro něj měla být výhodou. Normální politik by s takovým nápadem dávno přišel sám a konfrontace s opozicí ve Sněmovně by mu jenom upevnila podporu. Václav Klaus je ovšem politický zbabělec, který se po celou svoji kariéru vyhýbal střetům, ve kterých neměl předem zajištěné vítězství – a ještě raději zničení protivníka. Česká politická scéna ho zažívá ve skutečné konfrontaci vlastně poprvé, a nestačí se divit.

V zahraničí, kde skutečné názorové střety vzdal hned na začátku, je už přes deset let považován velkou většinou politiků, ekonomů a novinářů za lehce posmívaného výstředníka. Jeho „odvážně nezávislá“ podpora Slobodana Miloševiče, stesky nad novým médiem internetu, antievropanství a označování ochrany přírody jako ohrožení lidské svobody jsou pro svět stejně směšné, jako jeho kategorizace plastových lahví a baťůžků jako „levicových“ symbolů. Na Světovém ekonomickém fóru v Salzburgu byl už v roce 1998 k velkému gaudiu prestižního publika označen za „profesora Klauna“, ale doma mu až doposud – i díky generaci jemu zpočátku slepě poklonkujících mladých novinářů z počátku devadesátých let - procházel jeho styl pompézní sebeprezentace a shazování odpůrců. V českém prostředí ještě nezakotvilo poznání, že hádavost není zvládáním konfrontace a že umění být zvolen je pouhou první hodinou první třídy školy politiků.

Václav Klaus připomíná před prezidentskou volbou ze všeho nejvíce vymačkaný citrón. Bez nápadu, který by ho vztahoval k budoucnosti, omezuje se na fakty nepodloženou glorifikaci svého působení v devadesátých letech. V normálním politickém prostředí by proti otevřenému a na budoucnost orientovanému kandidátovi, jako je Jan Švejnar, neměl šanci. V platném českém systému volby prezidenta šanci má – ale nesmí už dělat další chyby. Jeho výhodou je, že ho všichni volitelé důvěrně znají, nikoho z nich neohrožuje, a navíc mistrně ovládá české zákulisní dohadování. A navíc – jako trvalý exponát české politiky – má za podporu skupinám volitelů co nabídnout. To sice není politika, na které by vydělala tato země, ale ke znovuzvolení by to mohlo stačit.

Dvěma největším stranám přece dodnes vládnou spoluúčastníci a děti opoziční smlouvy z let 1998-2002, která uzákonila politickou korupci jako normu. Zde je největší síla Václava Klause pro většinu myslitelných scénářů, včetně svržení stále nepopulárnějšího premiéra Topolánka a návratu k odzkoušeným praktikám „vzájemného ručení ODS a ČSSD“. Kromě zelených jsou zatím všechny ostatní politické strany strategicky nakloněny spíše zachování existující rovnováhy sil a o budoucnosti se příliš nepřemýšlí. Komunisté, kteří by ze všech nejvíce měli mít zájem na odtržení od minulosti a získání nové expertní pozice pro budoucnost, těžko najdou odvahu k otevřené hře s Janem Švejnarem jako prezidentem. Co kdyby, nedej Gottwald, museli převzít skutečnou exekutivní spoluzodpovědnost a riskovat nepopularitu u svého věrného antikapitalistického opozičního voličstva. Mnozí z jejich několika desítek poslanců by si pak museli hledat jiné uplatnění – a proto je Klaus i pro ně jistější volba.

Máme prezidenta, který tvrdí, že se nikdy nedopustil větší chyby a který nesnáší jakoukoliv kritiku natolik, že pomlouvá kritiky. Máme zbytečně polarizovanou a nekonstruktivní politickou scénu se sklonem k populismu, a řadu kritických problémů ve všech oblastech života. Namísto hledání sjednocujícího koncensu a obrácení se k budoucnosti, bojujeme. A v čele státu trpíme unaveného člověka, který, zakoukán do minulosti, hlásá, že jsme se nikdy neměli lépe, a zbabělost a nevýkonnost nazývá taktikou. Tohle nepotřebujeme. Potřebujeme prezidenta, který dokáže bez servítků mluvit o tom, co dělat, abychom se v budoucnosti měli ještě lépe, než dnes. Jenomže to by budoucnost země musela zajímat i skvěle placené a nesesaditelné tajné volitele.

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)



Knížkový adventní kalendář: vyměňte letos čokoládu za kouzelné vánoční příběhy
Knížkový adventní kalendář: vyměňte letos čokoládu za kouzelné vánoční příběhy

Chvíle strávené nad knížkou jsou pro děti velmi důležité. Pořiďte dětem adventní kalendář plný kouzelných vánočních příběhů. Zkraťte si čekání na...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.