Stalo se již našim mediálním zlozvykem podlehnout síle okamžiku. Jestliže dvakrát po sobě někoho pokouše pes (nikoliv tentýž), plní se naše noviny analýzami o potřebě nového a přísnějšího zákona regulujícího a kontrolujícího bojová plemena psů. Vzroste-li v jednom jediném čtvrtletí produkt o vyšší procento než obvykle, rozvíjejí naši komentátoři úvahy o tygřím výkonu naší ekonomiky, ačkoliv vývoj v posledních letech nic takového tvrdit nedovoluje.

Teď si pro změnu mnozí povšimli, že prezident republiky v poslední době vetoval hned několik zákonů, že je to častěji než obvykle, a někteří hned dedukují, že tudíž svá kritéria pro vetování buď svévolně změnil, nemá žádná či naopak vždy prahnul po tom, aby v nestřeženém okamžiku ukájel své mocenské ambice.

Podle naturelu komentujícího pak prezident buď sehrává svou tajnou (ale přesně stanovenou) roli v předvolební kampani ODS, což je hanebné, nebo rovnou páchá činnost velmi blízkou velezradě (neplést s vlastizradou, jak nás upozorňují), nebo alespoň těmito svými vety rozvrací náš ústavní systém a demokratické společenské zřízení.

Jsou situace, kdy někteří tvrdí, že už svým pouhým podpisem pod zákonem (!) prezident rovnou porušil Ústavu (jako u novely zákona o církvích, se kterým někteří nesouhlasili a jiní zase souhlasili). V jiných případech je zase prezident obviňován z toho, že odmítá základní civilizační výdobytky a chce se vracet do středověku či alespoň do 19. století, když nově přijímaný zákon vetuje (jako u zákona o registrovaném partnerství nebo u zákoníku práce.)

Srovnejme si fakta: Prezident republiky Klaus v roce 2003 vetoval 4 zákony, 7 zákonů v roce 2004, vloni zákonů 8. To znamená až dosud v průměru 6,3 ročně. Za 5 let celého svého druhého mandátu (1998-2003) vetoval bývalý prezident Havel v průměru 3,6 zákona. Je zde rozdíl. V čem lze spatřovat jeho důvody? Nástupem V. Klause do prezidentského úřadu za vlády sociálních demokratů totiž u nás začalo období, kterému se (podle francouzského vzoru) říká kohabitace, čili soužití prezidenta a vlády (vládnoucí většiny ve Sněmovně) z opačných stran politického spektra.

Až do té doby totiž během celého druhého mandátu V. Havla byla u moci sociální demokracie, která byla politickým názorům a postojům prezidenta Havla neskonale bližší než je tomu u prezidenta Klause. Sociálnědemokratické vidění světa je přímým protipólem vidění liberálně-konzervativního, vlastního dnešnímu prezidentovi. Nic takového ale ani zdaleka není možno říct o názorech V. Havla a o vládě, která (podle něj konečně) V. Klausem vedenou vládu nahradila.

Je tedy jen přirozené a zcela samozřejmé, že pravicový prezident vetuje zákony schvalované levicovou vládní většinou častěji, než je tomu u prezidenta, který s levicí sympatizuje. Musí tomu tak být. (Zdvořile, ale důrazně na tomto místě podotýkám, že v tomto textu neříkám nic o tom, jaké vidění světa je to „správné“, zda to, které je blízké sociálnědemokratickému, nebo to liberálně-konzervativní. Pouze analyzuji dopady jednotlivých konstelací. To jen pro pořádek a po některých zkušenostech z české politické diskuse.)

Ona zvýšená četnost vetování v poslední době je ale vysvětlitelná i zcela prozaicky: je-li rozložení vetováníhodných zákonů v čase přibližně stálé, pak v obdobích, kdy je přijímáno více zákonů, se vyskytne i více takových zákonů, které budou nakonec vetovány. Od začátku tohoto roku bylo prezidentem republiky podepsáno zákonů 87 (!) a vetováno zákonů osm.

Za celý loňský rok bylo přitom prezidentem republiky podepsáno 88 zákonů, a vetováno rovněž osm zákonů. Poměr je v podstatě identický.

Dnešní sociálnědemokraticko-komunistická schvalovací mašinérie schválila za první třetinu tohoto roku ke svému obrazu takové množství zákonů, které bylo vloni schváleno za celý rok. Ten, kdo si chce udělat o celé věci nezaujatý úsudek, by tyto skutečnosti měl znát.

Prezident svůj dlouhodobý poměr zákonů podepsaných a vrácených nijak nezměnil. To jen nová hlasovací koalice ve Sněmovně oproti loňsku ztrojnásobila svou produkci zákonů.

Hospodářské noviny, 16. 5. 2006