Prezident Klaus pochválil záchranáře zasahující v zatopených moravských a slezských obcích a vyjádřil svou účast s neštěstím rodin, často již podruhé za třináct let připravených velkou vodou o střechu nad hlavou. Své prohlášení na téma povodeň, respektive vysvětlení, proč cestu na Moravu považuje za zbytečnou, zakončil větou: To opravdu není třeba, aby si prezident vzal holinky a procházel se po hrázi rybníka, jako jistý premiér před několika lety…

Ano, to jistě není třeba. Pokud vyloučíme variantu, že si prezident spletl povodeň s výlovem kaprů, jak by si leckdo při zmínce o rybníku mohl pomyslet, je otázkou, proč se vlastně vzpírá osobnímu angažmá v regionu postiženém přírodní katastrofou. Nikdo by po něm přeci nechtěl, aby přenášel pytle s pískem jako dlažební kostky ve své vzpomínce z raného dětství, kdy ve čtyřech letech pomáhal povstalcům s budováním barikády. Přítomnost prezidenta nemívá praktický význam už z principu, ovšem o to důležitejší by měl být její význam symbolický.

Budeme-li se držet logiky prezidentova zdůvodnění, pak stejně tak není třeba, aby se účastnil hasičského bálu v Lánech, pokládání věnců k Českému rozhlasu či pohřbu polského prezidenta. Hasiči si zatancují a zahrají tombolu i bez Václava s Livií, hrdinové boje o rozhlas se sejdou na Vinohradské třídě jako každoročně, aniž by je dojala nedávno přiznaná prezidentova účast v Pražském povstání, a ani tělesné ostatky manželů Kaczyńskych by bez přítomnosti Václava Klause u jejich rakví jistě nebyly ponechány na pospas dravé zvěři.

Tyto namátkou připomenuté události i mnoho dalších podobných v prezidentském programu mají jedno společné: proběhly by zkrátka tak jako tak, ať už by si na ně hlava českého státu našla čas či nikoli. Proč tedy pan prezident místo účasti na nich nešel raději hrát tenis a nespokojil se se zdravicí přes televizní obrazovku, jako v případě aktuální povodně? Potřebují snad lánští hasiči, pamětníci květnové revoluce či truchlící Poláci morální podporu našeho prezidenta více, než beznadějí zdeptaní obyvatelé zaplavených oblastí?

Prezident svým postojem zřejmě sděluje, že nepatří k politikům, kteří využívají přírodních či jiných katastrof k sebeprezentaci před voliči. No dobře, ale z tohoto druhu populismu by přeci Klause nikdo podezřívat nemohl, neboť nikam nekandiduje a i jako prezident je z ústavních důvodů již nevolitelný. Možná tedy předchází situaci, kdy by jeho entrée v holinkách mohlo vyvolat mylný dojem, že připouští vinu klimatických změn na kumulaci extrémních výkyvů počasí. Dost možná si však jenom uvědomil, že by si ho mezi promáčenými zdmi nikdo moc nevšímal.

Nedovedu si představit nikoho, kdo by potřeboval dodání odvahy a naděje víc než člověk, jenž podruhé v životě přišel o dům při stoleté vodě, která udeřila po třinácti letech a může přijít kdykoli znovu. A nedovedu si představit nikoho vhodnějšího ke stisknutí zablácené ruky a třeba i vyslovení příslibu, že se vahou svého úřadu zasadí o to, aby efektivní protipovodňová opatření neskončila znovu kdesi u ledu, než osobu prezidenta.

Pan prezident se umí osobně angažovat a dobře víme, že výkon své funkce neomezuje na kladení věnců. Byl-li ochoten přivazovat se řetězem, aby zabránil vlastním tělem stavbě Národní knihovny na Letné, jistě by pro něj angažmá v holinkách nemuselo být jen trapným producírováním se po hrázi rybníka a mohlo by vyústit v účinný apel na instituce, odpovědné za realizaci opatření proti povodním. A to včetně opatření nejradikálnějšího, které se bez silné politické podpory neobejde.

Kdo jiný než Václav Klaus, přívrženec konceptu adaptace na změny klimatu, by měl nahlas říci a politicky obhajovat věc tak nepopulární, jako že jediná rozumná věc je zkrátka v záplavových oblastech opakovaně ničená sídla už neobnovovat? A že úlohou státu je postiženým lidem zajistit takové podmínky, aby své domy mohli vybudovat jinde, nikoli sypat peníze do předem ztraceného podniku?

V mentalitě obyčejného člověka stále přetrvává statistické uvažování typu: byla-li stoletá voda dvakrát po sobě, dalších dvě stě let nebude. Bohužel, vyhlídka do budoucna je spíše taková, že se stoletá voda přižene každou dekádu a to je na životnost domu sakra krátký interval.

Na českém území by se jednalo o přesídlení možná stovek, možná tisíců domácností a firem z míst, která nejsou s to ochránit hráze, retenční nádrže a další prvky protipovodňového systému. Poradí Klaus občanům, kterých se to týká, aby se vystěhovali, tak jako to radí obyvatelům tichomořských ostrovů či pobřežních aglomerací na všech světadílech, přijde-li řeč na možnost vzestupu hladiny světového oceánu? Měl by, bylo by to správné.

Není třeba, aby jako doposud stavební úřady složitě zkoumaly, která lokalita spadá do zapovězené oblasti a která ještě ne, a aby čelily nátlaku a žalobám obyvatel, kteří se nechtějí smířit s opuštěním rodné obce. Tuto nevděčnou práci přeci zadarmo odvedou pojišťovny: pokud odmítnou nějakou nemovitost pojistit proti povodni, prostě na tom místě nemá stát. Tečka. Kdo ale prosadí patřičnou legislativu, když ani nadstranický prezident, nebojící se konfliktů, nemá zájem toto téma otevřít?

Václav Klaus zkrátka vůbec nepoznal, že v jeho zemi vznikla modelová situace, na níž lze v praxi vyzkoušet, co obnáší jím propagovaná adaptace na změněné přírodní podmínky. Pan prezident se na exkurzi do zatopených obcí ani nevydá, protože se nechce podobat jistému expremiérovi s upřímným klukovským výrazem, který je dávno za vodou. Je na pováženou, že si tentokrát prezident vybral za osobnost, se kterou se poměřuje, nikoli Putina a nikoli Bushe (kteří se do dějiště pohrom v době svého prezidentování, ať už s jakoukoli motivací, vypravili), ale Standu Grosse.

Pokud se bahnem Troubek odmítl brodit ve všech anketách oblíbenosti politiků vítězící prezident, uvolnil tím prostor jiným, kteří se rádi předvedou s vidinou poposkočení o několik míst dopředu na volební kandidátce, aniž by měli jakýkoli potenciál reálně pomoci tolik potřebným a zoufalým lidem.