Tolik očekávaná schůzka prezidentů Donalda Trumpa a Vladimira Putina je za námi. Na otázku, zda v Helsinkách dominoval americký prezident sázející na instinkt a improvizaci, či tradičně velmi pečlivě připravený ruský vládce, odpoví blízká budoucnost.

Zatímco se média snaží najít odpověď na otázku, zdali Donald Trump podržel či nepodržel v případě možného, snad i pravděpodobného ruského vměšování do amerických prezidentských voleb, vlastní zpravodajské služby, mojí pozornost přitahují jiné věci se schůzkou související.

V první řadě mě potěšil svým vystoupením v pořadu ČT24 Události a komentáře současný guvernér České národní banky a bývalý premiér úřednické vlády Jiří Rusnok. Respektovaný ekonom totiž prohlásil, že setkání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem nebude mít žádný globální ekonomický dopad. Z ekonomického hlediska totiž Rusko nepředstavuje žádného zásadního hráče, tuto roli plní USA, Evropská unie, Čína a Japonsko. Nelze než souhlasit.

Názory českých politiků bylo možné, až na jednu výjimku, předpokládat. Oba pánové prezidenti toužili ve finské metropoli oslovit především domácí auditorium, což snad v případě Donalda Trumpa, vzhledem k jeho aktuálně permanentně diskutovaným „mělo“ či „nemělo“, dokonce překonalo veškerá očekávaní. Stejně tak nelze nesouhlasit s tím, že jednání je vždy lepší než stav izolace. Zvláště v případě jediné supervelmoci a země, která se snaží k tomuto stavu, zatím řekla bych spíš přes dílčí úspěchy nepříliš úspěšně, přiblížit. Žijeme totiž v době plné výzev, kdy svět musí řešit Sýrii, Blízký východ, migrační vlny či rodící se obchodní války.

Již zmiňovanou českou výjimkou potvrzující pravidlo je předseda hnutí Starostové a nezávislí pan Petr Gazdík. Rozladění stoprocentního Evropana nad výroky a konáním prezidenta Trumpa směrem k EU docela chápu. A plně se ztotožňuji s prohlášením jiného Donalda, předsedy Evropské rady Tuska, podle kterého není moudré zbavovat se spojenců, kterých ani velmoc kalibru USA nemá nazbyt. Co mě však zarazilo, byla slova pana Gazdíka ve smyslu, že Donald Trump je názornou ukázkou toho, že demokratické volby, v tomto případě dokonce v kolébce demokracie, nejsou vždy zárukou jediného „správného“ výsledku.

Na rozdíl od pana Gazdíka si totiž rozhodně nemyslím, že je vhodné zpochybňovat na základě vlastní neschopnosti dosáhnout dobrého výsledku institut demokratické volby. Bohužel, existují excesy, například Hitler, Henlein či Hamas, kdy se výsledky původně demokratických voleb rovnaly začátku konce demokratických pořádků. Nic takového však USA, ale ani Česku zdaleka nehrozí. Přesto se nám jistá skupina politiků snaží vnutit představu, podle které jsou jasná vítězství těch, se kterými názorově nesouzní, dána nikoli schopností vítězů vítězit, ale neschopností voličů pochopit genialitu poražených.

Jakkoli se s Donaldem Trumpem v řadě věcí neztotožňuji, jedno mu nelze upřít. Na post prvního muže světa se dostal po sérii porážek, mnohdy z kategorie drtivých. Jak vidno, ze všech proher se dokázal poučit, do dalších bitev šel jako silnější a zkušenější. Právě jeho volební triumf a současné postavení jsou proto nezpochybnitelným důkazem fungování demokracie. A s tím neudělají nic ani zneuznaní poražení.

Převzato z blogu se souhlasem autorky.