Asi nikde není lépe vidět důsledky periferního postavení českých zemí jak v Rakousku-Uhersku, tak během komunistického režimu, jako na absenci porozumění ústavě. V časech monarchie se v Praze ústavy nepsaly. Dvacet let první republiky nestačilo, aby se ústavní tradice vytvořila, a nestačilo na to ani 20 let po roce 1989. Jenže instituce, aby mohly dobře fungovat, musejí kotvit v tradici, jinak mohou působit proti svému určení. Opět nikde to není lépe vidět než na vnímání role prezidenta v českém ústavním systému.

Nejdůležitější funkcí ústavy je omezení moci panovníka. Nevládne král, ale zákon, jemuž je podřízen i samotný král. To byl sen liberálů. Ve staletém zápase mezi parlamentem a panovníkem se posléze role úplně proměnily. Dědičný panovník ztratil moc, která přešla na volený parlament. Ztratil výkonnou moc, ztratil moc subjektivně rozhodovat, ale získal velkou moc symbolickou. Podívejme se na britskou královnu.

Po volbách přečte ve sněmovně řeč, kterou jí napíše vítězná parlamentní strana. Královna se tím nestává součástí stranické politiky, právě naopak. Tím, že svoje osobní preference nedává najevo, že pouze plní symbolickou roli, kterou jí tradice předepisuje, může být reprezentantem celku a požívat úcty občanů bez ohledu na jejich politické přesvědčení. Tak královna hojí rozštěpení, které ve společnosti vyvolává stranická politika, a umožňuje, aby se se státem, který královna reprezentuje, mohl identifikovat každý občan.

Prezidenti v parlamentních republikách mívají obdobné postavení. Jsou neodpovědní, za jejich akty odpovídá vláda. To neznamená, že si mohou dělat, co chtějí, naopak, mají se chovat jako britská královna: stát v zákrytu za vládou a nedávat najevo svoje politické preference. Je proto zcela zpozdilé přemýšlet o tom, jaké kompetence v zahraniční politice má prezident. Nemá žádné. Jeho ústavní rolí je reprezentovat celek, jehož momentální politiku představuje stranicky složená vláda. Aby byl důvěryhodný jako reprezentant celku, neměli by občané jeho názory na politická témata, která společnost štěpí, vlastně znát.

Bohužel, už v první republice Masaryk odmítl roli britské královny hrát. Považoval to za pokus stran vyšachovat ho z rozhodování. Nechal si do ústavy dát kompetenci zasahovat do jmenování ministrů. Je ovšem třeba konstatovat, že jinak byl celkem zdrženlivý a vládám klacky pod nohy neházel.

Polistopadoví prezidenti už takovou zdrženlivostí nevynikali. Václav Havel občas působil jako politická strana o jednom muži. Václav Klaus ústavě vůbec nerozuměl. Oba prezidenti měli jako partnery většinou slabé premiéry, kteří je nedokázali udržet v ústavních mezích. V současnosti jsme proto svědky smutné podívané, jak prezident topí premiéra jako kotě.

Prezidenti si zneužívání ústavy mohou dovolit hlavně proto, že veřejnost neví, jak by se prezident měl vlastně chovat, a ústava je napsaná tak, že je potrestat fakticky nelze. Nejen mezi publicisty, ale ani v akademické obci nevládne v interpretaci role prezidenta žádný konsensus. Řada komentátorů má tendenci považovat kontrasignované kompetence prezidenta za pole pro jeho subjektivní rozhodování. To je ovšem neštěstí. Neodpovědný prezident, jehož rozhodnutí potřebuje k platnosti spolupodpis vlády či ministra, nesmí mít žádnou vlastní politickou agendu. V opačném případě jde přece o flagrantní popření smyslu ústavy. Rozhodoval by člověk, který za své rozhodování nenese odpovědnost.

Václav Havel a Václav Klaus místy až svévolným rozhodováním zcela zatemnili ústavní postavení prezidenta. Pokud by se přímo voleným prezidentem stal politik s podobným chápáním své ústavní role, jaké měli první dva čeští prezidenti, pak by posílen přímou volbou mohl s vládou zacházet ještě svévolněji. Občané by to při volbě měli vzít v potaz, jinak se mohou divit, že může být ještě hůř.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6