Mám dotaz. Kdo platí telefon, který používá prezident Václav Klaus? Platí ho Kancelář prezidenta, anebo je jeho soukromý? Ale vlastně je to jedno. V obou případech bych považoval textové zprávy z něj odeslané za objekty veřejného zájmu, protože hlava státu zastává mimořádnou funkci, ve které je prakticky neustále.

Tak jako se i na svých soukromých večeřích v dobrých pražských restauracích těší ochraně bodyguardů a odjíždí z nich služebním vozem s majáčkem, jsou i jeho esemesky odeslané ze soukromého telefonu fakticky státní záležitostí.

Narážím na rozhořčení prezidenta, který podle zpráv médií psal esemesky některým ministrům, že si je maže ze seznamu. Nic o tom nevím a v životě jsem žádnou esemesku od prezidenta neviděl. Tedy s jednou výjimkou, a tou je ona památná textovka o „falešném a prázdném“ Topolánkovi, kterou vyfotografoval deník Blesk. Ale to ještě Václav Klaus nebyl prezidentem.

Chtěl bych Václavu Klausovi vzkázat, že když je někdo prezident, žádné soukromí nemá. Není v tom žádná zlost ani škodolibost. Jen si myslím, že konzumace prezidentských privilegií má svou odvrácenou stranu, a tou je jednak ztráta soukromí a jednak přijetí odpovědnosti za dobré jméno země. Ani s jedním není Václav Klaus bohužel srovnaný.

Napsal jsem to už víckrát, budu se tedy opakovat. Mám rád provokace a je mi blízká intelektuálně brilantní kritika, které Václav Klaus podrobuje třeba teorii globálního oteplování či myšlenku evropského federalismu. Baví mě to. Ale je mi zároveň nepříjemné, když to dělá jako hlava státu. Provokace, byť jakkoliv sympatická či chytrá, do repertoáru státníka nepatří.

A zrovna tak by si měl odpustit „soukromé“ esemesky politikům v exekutivě. Ještě bych s ohledem na mravní zdraví společnosti ponechal prezidentovi právo na nezveřejnění textových zpráv jeho přítelkyním. Ale když píše ministru vnitra, bral bych každou takovou komunikaci jako veřejný akt. Prezident je přece tou nejveřejnější ze všech veřejných osob.

Budoucí americký prezident Obama teď vedle mnoha velkých problémů (finanční krize, sestavení vlády atd.) řeší i jeden problém malý, byť velmi populární. Bude, anebo nebude používat i jako prezident svůj oblíbený mobilní komunikátor Blackberry? Zatím žádný americký prezident neposílal textové zprávy a ani e-maily. Bill Clinton napsal za osm let dva e-maily, z toho jeden byl testovací a druhý „mediální“, protože byl určen kosmonautu Johnu Glennovi na oběžnou dráhu. George W. Bush zrušil svou soukromou adresu G94B@aol.com pár dní před nástupem do úřadu v roce 2001. Svým přátelům jako poslední mail napsal, že ho to sice mrzí, ale že musí svou komunikaci v „kyberprostoru“ ukončit.

Důvod je jednak bezpečnostní, ale zejména praktický. Od roku 1981 totiž v USA platí tzv. Presidential Records Act, tedy zákon, který upravuje status dokumentů vzniklých v rámci prezidentské funkce. A ten říká, že z čistě právního hlediska je vlastníkem všech těchto záznamů veřejnost. Znamená to, že všechny dopisy, ale i e-maily či esemesky, které prezident odešle anebo obdrží, se musí uchovávat. A že pět let po odchodu z úřadu mohou být přístupné veřejnosti, a to za podmínek upravených zákonem o svobodném přístupu k informacím.

Obava z mailování či esemeskování tedy není vedena ani tak strachem z vyzrazení státních tajemství, jako spíš z rozpaků, které by později mohlo způsobit zveřejnění některých mailů. Ano, třeba těch psaných ve dvě hodiny ráno nebo v rozčílení politickým partnerům.

V Česku pochopitelně takový zákon nemáme. Je to zdánlivý detail, který však dobře dokumentuje chápání vysoké politické funkce jako služby veřejnosti. Týká se to nejen prezidenta, ale i mnoha dalších politiků a také státních úředníků. Veřejnost by měla mít mnohem snazší a jasněji definovaný přístup k tomu, co ve svých funkcích či na svých pracovních místech dělají, protože to dělají pro nás. V Česku je však prostor „Do toho vám nic není!“ ohromný. Zvětšuje to naši nechuť a skepsi k politice.

Netvrdím, že je v pořádku, když ministři ukazují novinářům prezidentovy textovky. To je věc jejich vzájemného vztahu a obecně i lidské slušnosti. Osobně bych se ani jako novinář na takovou esemesku neměl zájem podívat. Ale co mě rozčílilo, byla prezidentova údajná, médii citovaná reakce: že jde o soukromou korespondenci.

Pro mě je to největší problém Klausova prezidentství, jeho neustálé vymezování toho, co je „prezidentské“ a co je „soukromé“, a je jedno, jestli se to týká intelektuálních exhibicí anebo dirigování bývalých spolustraníků. Nemáme prezidenta na půl úvazku. Máme jednoho a ten je veřejný.

(Psáno jako Úhle pohledu pro LN)

Převzato z blogu Extra se svolením autora.