Snaha udělat kolem volby čtvrtého českého presidenta tyjátr je pochopitelná. Sdělovacího prostředka, který by nevyužíval bulvární praktiky, nenajdete v kotlině ani v úvalech a koťat uváznutých na větvi je pouze omezený počet. Nemalé části českého novinářstva je současný president navíc nesympatický a jestli pro libovolného Antiklause existuje alespoň teoretická šance, musí být tlačena obecnou popularitou, popularita mediální kampaní.

Existuje taková podivná lidská vlastnost. Občan by neznámému člověku nepůjčil stovku na dva dny, ale pro případ kandidatury na nejvyšší funkci do něj naskládá všechny naděje i touhy. Protože tento paradox je velmi dobře znám, proti reklamě na cisternu nadějí zcela logicky běží kampaň šťourů, kteří ukazují, kdeže je barva odřená a kudy to dokonce teče. Chtělo by se říci:

„Máš tohle, Švejnare, zapotřebí?“

Asi ano, když do toho šel, za vydatné pomoci českých pí ár umělců si vyšperkoval životopis pár „nepřesnostmi“ a vymýšlel pečlivě formulované věty s kbelíkem obecné chvály a máčkem konkrétního obsahu, aby se zavděčil komunistům i komunistobijcům, protože bez dojemného souladu mezi poslancem Filipem a senátorem Štětinou by bylo efektivnější jezdit na Floridu. Cestou z Michiganu do Miami nehrozí pásmová nemoc a je tam evidentně lepší počasí.

Klausovi tyto mediální tance také nedělají dobře, jako každý upřímně nesnáší, když je tlačen někam, kam nechce. V tomto případě do předvolební pseudokampaně, ve které navíc může zastávat pouze jedinou roli – tapety, před níž bude exhibován jeho protikandidát. Nikoli argumenty, debata obou pánů může být buď demagogická, nebo nesrozumitelná, ale právě povýšením občana Švejnara na úroveň partnera prvního muže státu. Tomu se přijetím takové debaty jen stěží může vyhnout. Přestože byl nakonec vmanévrován do setkání v senátorském klubu ČSSD, podařilo se mu to očesat o všechny atributy televizní show a také přitáhnout pozornost k faktu, že je to právě Jan Švejnar a jeho tým, který na uspořádání této akce nevalného významu vyplýtval neúměrné množství energie.

Švejnarovy šance ovšem nevidí nijak zvlášť ani jeho adoptivní medvědář Paroubek. V jeho chování došlo k výrazné změně. Jednak se přestal se Švejnarem naparovat, jednak pokusný balónek s kontrolovaným hlasováním jednotlivých zákonodárců nechal vypustit Davida Ratha. Evidentně dal na dobré rady a snaží se dopředu minimalizovat škody, které mu případný Švejnarův propadák může přinést.

Zatímco média jsou ještě plna michiganské celebrity, Jan Švejnar se utěšuje, že ne všichni volitelé z ODS musejí nutně hlasovat pro Klause a Jiří Pehe to teoreticky zdůvodňuje, dostává se dva týdny před volbou tábor vyzývatelů do viditelného útlumu. Kampaň neběží podle představ, mediální hrdina má výrazné šmouhy, Švejnarovi se vzdalují hlasy lidovců, přes všechnu snahu hlasy také komunistů, skutečně tajné hlasování socialistů může dopadnout jakkoli a dokonce i zelení považovali za nutné se znovu nahlas ujišťovat, že oni vlastního kandidáta volit budou.

Pokud taková poraženecká nálada vydrží až do volby, může ovlivnit řadu dalších volitelů, kteří hlas pro Švejnara pochopí jako ztracenou věc a obsah lístku podřídí jiným zájmům. Taková blbá nálada v nepravý čas na nepravém místě pak snadno může očekávanou čestnou prohru změnit v pořádný výprask.

Ale nechme se překvapit, osmý únor se blíží.