Je to teď u nás docela zvláštní. Vnitropolitická situace je neobyčejně napjatá a každá z hlavních politických stran, kdyby mohla, by tu druhou uklofala. Přitom existují důležité otázky politické strategie, v nichž jako by toto napětí působilo úplně jinak. Jako by jedna velká strana napodobovala druhou v akcích, jimž se říká „kiks“. Všimneme si dvou příkladů.

První příklad (nominace kandidáta na významnou státní funkci) začal něčím, na co se prostě nedá zapomenout. První na tahu byla sociální demokracie při nominaci kandidátů na volbu prezidenta. Její kandidáti měli tu zvláštnost, že při nejlepší vůli nebyli volitelní (a také snadno prohráli). ODS v dohadování o vládě a předsednictvu sněmovny svou konkurentku napodobila. Při handrkování o křeslo předsedy Poslanecké sněmovny navrhla na kandidátku Miroslavu Němcovou, jejíž nízká popularita jí dávala velmi malé šance na vítězství ve volbě. S druhým neúspěšným kandidátem ODS (Janem Kasalem) to nebylo o mnoho lepší.

Druhý příklad se týká projevů stranických lídrů (vlastně lídra). Onoho sobotního „volebního“ večera 3. června, právě když byly sečteny všechny hlasy – až na malý počet hlasů ze zahraničí – došla ČSSD k závěru, že vyhrála volby. A Jiří Paroubek, bůhví proč, přednesl předčasně vítězný projev hodný velkého diktátora. Dalo se z něho bez námahy vysoudit, že ČSSD pořádně zatočí s reakcí a se stranami, v nichž řádí reakční živly. Aby bylo jasné, oč jde, přirovnal Jiří Paroubek dnešní situaci k únoru 1948 (pravice neprojde, říkal jsem si zděšeně). Pak přišla malá, ale důležitá katastrofa: když se sečetly zahraniční hlasy, zjistilo se, že volby vyhrála „pravice“ a z Paroubkova projevu zbyla polototalitní ostuda.

Jako by si ODS řekla, že v tom nemůže sociální demokracii nechat. Jako by přemýšlela, jak to zaonačit. Odvděčila se přesně za měsíc. Když na nedělní odpoledne 2. července pozvala ČT1 k Otázkám Václava Moravce předsedy obou velkých stran, k všeobecnému překvapení předseda ODS pozvání odmítl. A Jiří Paroubek patřičně využil tohoto daru. Diktátorsky levicový tón svých vyjádření ponechal doma a užaslý divák viděl na obrazovce neobyčejně vstřícného, státotvorného politika, který se snaží s každým vyjít v dobrém, hovoří laskavě a je ochoten přinést českému národ jakoukoli oběť, dokonce i kompromisy, když mu budou po chuti. Zájem společnosti je mu nade vše, jde mu jen o to, abychom se měli co nejlépe.

Dobře odvedená práce! Lidé jsou zapomětliví a přes výrazný polokomunistický tón Paroubkova nenávistného povolebního projevu jsou mnozí z nás ochotni vidět předsedu ČSSD optikou toho, jak on a Václav Moravec na sebe tu červencovou neděli vrněli. A tato optika je významná. Zastírá afinitu předsedy sociální demokracie k šovinistickému Slotovi a je zaostřena na druhou stranu (na ODS), protože je přece jasné, z jak neuvěřitelných nelidů je tato strana složena (zvláště když v tu nešťastnou neděli se předseda ODS zachoval arogantně nejen k ČSSD, ale i k televizním divákům).

V nynějším volebním patu rozhodně jde o mnoho. Náš stát stojí na křižovatce: bude se celý český státní stroj i nadále pohybovat směrem k minulosti, jak to sociální demokraté a komunisté předvedli už před volbami? Půjdeme směrem koalice sociálních demokratů s těžkými nacionalisty (jak se to Jiřímu Paroubkovi líbí na Slovensku)? Jen tehdy, když se tento pohyb vzad podaří zastavit, dá se předpokládat, že Česká republika je na cestě k lepším časům. To by ale pravice musela přestat organizovat politické kalamity. Ukázku z nich jsme viděli v neděli 2. července.