Generál Vacek v sobě nezapřel přepyšného komunistického nomenklaturního kádra. V úterý 29. května se v Událostech-komentářích na ČT 2 rozčiloval, že ho označili za agenta Vojenské kontrarozvědky. On nebyl žádným agentem, on stavěl náčelníka VKR do pozoru, protože ho řídil.

Generál však mlžil anebo jednoduše řečeno lhal. Než se vyšplhal do generálské hodnosti, byl taky poručíkem, nadporučíkem, kapitánem atd. A tehdy ho mohla VKR získat do svých služeb. Přitom takový závazek, pokud ho dobře plnil, mu mohl napomáhat v další vojenské kariéře.

Odhalení vojenských zpravodajců, když prohlíželi stovky pytlů se spisy určenými ke skartaci, patří k folkloru doby. Je docela možné, že se za čas najdou další dokumenty, jejichž obsah bude někomu nepříjemný. Některé mohou připutovat i ze zahraničí – vím, že právě za působení ministra vnitra Richarda Sachera nebyl problém si nechat v archivu StB cokoli okopírovat. Stačilo, když se zájemce ze Západu ohlásil u ministra jako starý lidovec a komunistobijce – a měl cestu do archivu otevřenou. Estébáci, kteří tam pracovali, se mohli přetrhnout, aby pánovi, kterého jim tam poslal pan ministr, snesli modré z nebe. Ještě koncem devadesátých let se některé spisy dohledávaly v západní Evropě.

A pokud se týká agenta VKR Richarda Sachera, jeho jmenování bylo malérem, který si brzy uvědomili i na Hradě. Proto také požádal prezident Václav Havel na jaře 1990 Jana Rumla, aby nastoupil na federální ministerstvo vnitra jako první náměstek s rozsáhlými pravomocemi. Ovšem před tím si ministr Sacher nechal vytáhnout z archivu materiály na všechny nové politiky a uložil je ve zvláštním archivu Z – a my se můžeme dohadovat, proč to udělal.

Sacher převzal federální ministerstvo vnitra 30. prosince 1989 od nikoho. Před tím podléhalo dvou místopředsedům vlády, kteří na něj neměli čas. Místo aby hledal nějakého neposkvrněného poradce, nechal si Sacher jako svou pravou ruku někdejšího náčelníka StB generálporučíka Alojze Lorence. Pravda, k 15. únoru 1990 zrušil ministr StB, ale dál nevěděl, co má dělat.

Předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček nakonec prosadil za prvního náměstka Viliama Ciklaminiho, bývalého příslušníka rozvědky, propuštěného v roce 1969. Teprve Ciklamini, který znal fungování tohoto aparátu, přistoupil energicky k jeho proměně. Někdy to však musel dělat navzdory ministrovi nebo za jeho zády.

Když jsem se zabýval historií československých výzvědných služeb, vyprávěl mi Přemysl Holan, jak to vypadalo na první správě, tedy rozvědce. Oficiálně ji přejmenovali na Zpravodajskou službu federálního ministerstva vnitra, ale to bylo všechno – dál fungovala jako před listopadem 1989, jenom v centrále v Kobylisích chyběli sovětští poradci, kteří se nevrátili z novoroční dovolené.

Teprve když v únoru odjel Sacher do Londýna, využil Ciklamini jeho nepřítomnosti a jmenoval nové vedení v čele s Holanem. A teprve potom – pod tlakem Hradu a pod vedením Jana Rumla – se začala Státní bezpečnost pomalu rozpouštět. Nebylo to jednoduché, nikdo totiž pořádně neznal její strukturu. Tu musel nastudovat další disident Jan Frolík, který se potom na patnáct let stal šéfem archivu StB.

Bylo to všechno náramně složité. Agenti VKR Vacek a Sacher udělali všechno pro to, aby nové vedení státu jim do karet příliš nevidělo. Sacher se na vnitro nevrátil po červnových volbách, na jeho místo přišel energický Slovák Ján Langoš. Vacka vyměnil Havel na podzim, když na jeho místo dosadil disidenta Luboše Dobrovského. I když se nový ministr všemožně snažil armádu očistit a demokratizovat, musel do jejích struktur pronikat prakticky sám.

První garnitura polistopadových politiků neměla snadnou roli. Musela se prolétat džunglí, kterou pořádně neznala.

MfD, 31.5.2007

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz