Tomáš Masaryk požadoval, aby se politika dělala „sub speciae aeternitatis“, pod zorným úhlem věčnosti. Podřízení politiky tomuto pravidlu souběžně s ctěním zásady, že při výkonu politiky je služba státu nadřazena službě vlastnímu prospěchu, je základem, na němž stojí slušná politická kultura. Politika vedená v tomto duchu má naději na dlouhodobý úspěch. Opačně politika sledující krátkodobý prospěch a přizpůsobená okamžitému osobnímu prospěchu politiků se dříve nebo později dostane do úzkých.

Názorným příkladem důsledků nedbání výše uvedených zásad jsou vleklé potíže spojené s prosazováním osobního zájmu Jiřího Čunka, jež ohrožují existenci vládní koalice a naplnění záměrů vyjádřených v koaliční smlouvě. Když hrozil rozpad koalice poprvé, v souvislosti s tlakem na jeho odchod z vlády po sdělení obvinění, premiér dal přednost krátkodobému prospěchu – prosazení opatření k ozdravení veřejných financí – před nadčasovým imperativem zajištění nedotknutelnosti právního řádu.

Připustil, aby nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká porušila zákonem stanovený zákaz zasahování do neukončeného trestního řízení a umožnila zastavení Čunkova trestního stíhání. Strpěl, aby ministr spravedlnosti nechal vydat matoucí stanovisko ministerstva, jež legitimizuje pouze jeden, a to nikoli primární, prvek jejího zásahu. Výměnou za vicepremiérovu nestíhatelnost dostal protihodnotu: balíček ekonomických opatření obstál v parlamentním hlasování. Hrozbu rozpadu koalice ale pouze odsunul. Nevyhoví-li přání lidovců na vrácení Jiřího Čunka do vlády, KDU-ČSL pravděpodobně vládu opustí v domnění, že se do ní po volbách stejně vrátí, ať z nich vyjde vítězně ČSSD nebo opět ODS.

Přijme-li premiér Jiřího Čunka do vlády, ztratí Karla Schwarzenberga, který by setrval ve vládě společně s předsedou lidovců pouze za předpokladu splnění veřejně vyhlášených podmínek, jež sám stanovil a jejichž naplnění mu nepřinese žádný osobní prospěch. Je pravděpodobné, že s Karlem Schwarzenbergem odejdou z vlády všichni zelení. Premiér ho od naplnění veřejně vyhlášeného úmyslu neodradí. S panem ministrem je potíž, protože je ztělesněním úcty k zásadám vyspělé politické kultury připomínaným v úvodu článku a je skutečně nezávislý: i bez ministerského platu bude mít co jíst, bez ministerského úřadu bude dále vlivnou osobností na domácím i mezinárodním poli a jeho „panství“ je dost rozsáhlé na to, aby při jeho spravování uspokojil potřebu vládnout a předvádět se na veřejnosti, pokud vůbec takové touhy pociťuje. Jinak řečeno, všechny potřeby, jež přivádějí lidi do profesionální politiky, může uspokojit i bez ministerského křesla, na němž proto na rozdíl od Jiřího Čunka nelpí.

Není podstatné, která strana by rozbila koalici. Důležitější je, že následky pádu vlády by v současnosti byly pro ODS i Mirka Topolánka osobně horší než na začátku Čunkovy aféry. ODS dnes platí ztrátou v průzkumech veřejného mínění daň za nepopulární dopady opatření k ozdravení veřejných financí, za ochotu souhlasit s umístěním amerického radaru v Brdech i za některé další kroky zahraničněpolitického charakteru. Opozice proti ní ráda bohatě využije kritiky zákroku Renáty Vesecké ve prospěch Jiřího Čunka. Čím dříve budou nové volby, tím hůře pro ODS. Nástup vlády pod vedením sociálních demokratů by vedl k postupnému odbourání všech výdobytků koaliční politiky, za něž Mirek Topolánek platil lavírováním ve věci působení Jiřího Čunka ve vládě: všechny oběti by se dodatečně ukázaly jako marné.

Ovšem ani výpočty malých stran nemusí být bezchybné. Občané si jistě všímají jejich občasných odchylek od pravidel slušného chování ve vztahu k velkému koaličnímu partnerovi, který jim velkoryse přenechal více ministerských křesel, než jim podle síly zastoupení v parlamentu náleží. V předvolební kampani ODS jistě nebude šetřit oprávněnou kritikou vůči nim. Voliči je pak za jejich poklesky po zásluze odmění. Oběma se může snadno stát, že zůstanou před vraty parlamentu. I nad touto hrozbou by se měli zamyslet zejména lídři KDU-ČSL, než se rozhodnou vynutit si ministerské křeslo pro svého předsedu za cenu vypuzení zelených z vlády. Solidarizovat se s Jiřím Čunkem totiž není totéž jako spojit své kroky s Karlem Schwarzenbergem.