Před Istanbulskou úmluvou strká vláda hlavu do písku

Vlády se střídají, opatrnost zůstává. Česká společnost je odpradávna poměrně liberální, jsme však hákliví na rady udělované zvenčí. To se pak dokážeme chovat jako ti největší tradicionalisté. Dokud seděl v premiérské pracovně Andrej Babiš (ANO), bylo na denním pořádku slinění prstu a přizpůsobování se náladám veřejnosti.

Mimo jiné to odnesla Istanbulská úmluva, jejímž jádrem je bránění domácímu násilí, sexuálnímu obtěžování, nuceným sňatkům a podobně. Vyžaduje důkladnější – a to i finanční – péči o oběti sexuálního násilí nebo intenzivnější prevenci. Česká republika ji podepsala v květnu 2016, avšak ratifikována parlamentem dodnes není.

Hlasitá menšina konzervativců ji totiž zasadila do kulturně-civilizačního sporu a mezi lidmi rozšířila, že je úmluva zástěrkou pro prosazení genderové ideologie. Následovaly konkrétní vyhrocené příklady: Jak si ověřit zájem obou partnerů o pohlavní styk? A nechtějí nám evropští progresivisté zakázat velikonoční pomlázku?

Relevantní argument je, že u nás už máme solidní zákony postihující násilí na ženách i konkrétní programy na pomoc obětem brutality. Přesto podle statistik má s domácím násilím zkušenost každá třetí žena. Proč tedy legislativu nevylepšit a nedat jasně najevo, že jsme vyspělou zemí, v níž je hrubost přísně stíhána?

Marta Smolíková z České ženské lobby k tomu loni uvedla: „Neměli bychom dopustit, aby se oběti domácího a sexuálního násilí staly současně oběťmi na poli války proti takzvané genderové ideologii, homosexualismu či genderismu, kterými straší konzervativní a katolické kruhy ve strachu z ohrožení tradiční rodiny.“

Politici navyklí malovat migrační či bruselské bubáky však vědí své a do ratifikace se nehrnou. Ale buďme přesní: Ve většině stran, snad až na SPD, nalezneme zastánce i odpůrce. A názory některých se vyvíjejí. Třeba Helena Válková, reprezentující ve němovně hnutí ANO, původně nepatřila ke stoupencům dokumentu. Časem se však přesvědčila o jeho potřebnosti a v roli vládní zmocněnkyně pro lidská práva jej silně podporovala.

Možná se i fakt, že středopravicový kabinet Petra Fialy (ODS) zatím svého zmocněnce pro lidská práva nejmenoval, podepsal na tom, že horký brambor má být odhozen do budoucnosti. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) požádal o odklad projednání Istanbulské úmluvy do konce ledna 2023, prý kvůli potřebě politických debat.

Jinými slovy, vládní většina nemá na věc jednotný pohled. Lidovci a občanští demokraté jsou spíše konzervativní, uvnitř TOP 09 a Starostů a nezávislých je to tak půl na půl a Piráti jsou liberální. Přestože si koalice už při svém zrodu odsouhlasila, že u etických otázek nebude vyžadovat konsensus, tak kdyby se mělo přistoupit ke sněmovnímu hlasování, ukázala by se disharmonie a mezi poslanci vládních stran by mohla proběhnout nepříjemná přestřelka, z níž by nepochybně chtěla těžit opozice.

Převálcování zastánců úmluvy by mohlo vést i k odchodu Pirátů z kabinetu. Naopak porážka odpůrců by vyvolala dusno v ODS. Už dnes se v ní horko těžko udržuje kompromisní přístup k evropské integraci, jenž vychází z Fialova respektu k Unii, ale i z jeho přesvědčení, že jí to víc slušelo před Maastrichtem. Není náhoda, že se premiér k Istanbulské úmluvě raději veřejně nevyjadřuje.

Jenže takto se sebevědomá vláda nechová, zvlášť když od ní občané ve srovnání s tou Babišovou očekávají serióznější přístup k řešení problémů. Pokud bude u ožehavých témat strkat hlavu do písku, či aktivně sekundovat tvrzení tradicionalistů, že u nás k žádné diskriminaci – ať už žen, nebo různých menšin – nedochází, bude se až podezřele podobat kontroverzním mocenským špičkám ve Varšavě a Budapešti.

Autor je politický analytik