Traduje se, že slibem nezarmoutíš. Když vypuknou povodně, předhánějí se politici v námětech na protipovodňová opatření, zkvalitňování integrovaného záchranného systému, žonglují s vysokými sumami ze státního rozpočtu. Sotva oschnou meze, na závazky se zapomene.

Něco podobného lze očekávat i v případě současné politické krize. Prezident Miloš Zeman fandí extenzivnímu výkladu ústavy a mezi jejími řádky nachází jen to, co sám chce vidět. Na první pohled ignoruje parlament a za klíčovou osu politiky má vztah prezident – vláda. Při bližším ohledání zjistíme, že chce dostat Sněmovnu a v ní zastoupené strany pod tlak. Na konci epizody má být důvěra, kterou by kabinet sestavovaný Jiřím Rusnokem přece jenom dostal. Asi se shodneme, že prezidentovo jednání je nečestné a nesportovní, podle ústavních právníků však zatím nečiní nic takového, pro co by jej mohly parlamentní komory pohnat k Ústavnímu soudu. I když na tuto situaci asi platí více než kdy jindy rčení "nikdy neříkej nikdy".

Kupodivu více než politologové a ústavní právníci křičí o prezidentském puči česká pravice, na prvním místě místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. Možná mu silácké rétorické figury přinesou nějakého toho voliče navíc. Kdo však má upřímnou obavu o budoucnost zdejšího ústavního systému, měl by postupovat střízlivěji.

Nic politikům nebrání, aby ihned polili živou vodou ústavní komise Sněmovny a Senátu či aby vytvořili neformální pracovní skupinu, která by začala chystat úpravy české ústavy. Co by se v ní mělo změnit, dnes hlásá kde kdo. Chtějme proto po našich volených zástupcích, aby přiložili ruku k dílu dřív, než se jako na povodně zapomene i na současný ničivý požár v tuzemské politice.

Úplně nejjednodušší by bylo specifikovat v ústavě lhůty, kdy má který orgán konat. Více času by mohlo zabrat zpřesnění pravomocí prezidenta republiky. Pokud se dosud předpokládalo, že budou hlavy státu stavět na precedentech a držet se ústavních zvyklostí, poslední týdny ukazují, že prezident respektuje jen to, co je psáno. Benevolentní vztah k ústavě měl již Václav Havel. Václav Klaus to dopracoval až k senátnímu podání k Ústavnímu soudu pro velezradu. Ovšem Miloš Zeman se chová ještě svévolněji.

Úplně nejlepší by bylo, kdyby se našla politická podpora na posunutí tuzemské parlamentní demokracie ke kancléřskému systému, známému ze Spolkové republiky Německo. Tamní ústava činí rozhodujícím aktérem kancléře vybíraného parlamentem a prezidentovi ponechává především reprezentativní roli. Česká realita je představovaná silným parlamentem a slabou vládou. Jakmile se však rozdrobí sněmovní spektrum, a toho jsme již léta svědky, velmi špatně se vládne. Potom není nijak těžké, aby nohu do pomyslných dveří vsunul i prezident.

Kdybychom na půdorysu parlamentní demokracie posílili pozici vlády vůči Sněmovně, dočkali bychom se efektivnější správy země. Součástí této změny by v ideálním případě mělo být i zavedení institutu konstruktivní nedůvěry, který v průběhu volebního období umožňuje odstranění vlády jen okamžitou výměnou za nový tým s novým premiérem.

Nabízejí se i další náměty na ústavní reformy. Jedni doporučují úpravu volebního systému, druzí by rádi zrušili přímou volbu prezidenta. To by už ale bylo lítání odezdi ke zdi. Kromě toho takový Miloš Zeman by bezpochyby expandoval mimo běžná prezidentská hájemství, i kdyby byl zvolený parlamentem.

Méně je někdy více. Pro začátek by stačilo, kdyby politici přestali exhibovat a pokusili se řešit nahromaděné problémy u zeleného stolu.