MF Dnes před týdnem informovala na titulní stránce o údajné snaze České strany sociálně demokratické zbavit se nepohodlného člena – Stanislava Grosse. Část vedení strany se ho prý bude snažit přesvědčit, aby z ČSSD vystoupil. Mimo jiné proto, že konkurenční občanští demokraté se chystají s Grossovou kartou hrát při senátních a regionálních volbách. Podle listu ale existuje i druhá skupina sociálních demokratů, která by Grosse naopak ráda viděla na středočeské krajské kandidátce. Co by si nejvíce přála MF Dnes, je zřejmé: cokoli, co zatraktivní její dlouhodobé tažení proti Grossovi coby nechutnému politickému zbohatlíkovi a proti ČSSD coby pochybné, pokrytecké a licoměrné partaji, která káže vodu a pije víno.

Pro Grossovo chování, kdy nezvykle snadno přišel k cenným akciím a poté i luxusnímu bydlení na Floridě, hledám pochopení jen těžko. Vždyť už během své kariéry v organizaci Mladých sociálních demokratů a následně v ČSSD proslul nevybíravými metodami boje, zahrnujícími od nevábných spojenectví až po intriky a podrazy. Obzvlášť podivná byla jeho role při volbě prezidenta v roce 2003 a při následném odstranění Vladimíra Špidly z postu premiéra a předsedy sociální demokracie.

Na protilehlou misku vah však položme Grossovu snahu poevropštit sociální demokracii a dát jí moderní středový program. Zároveň také zapracoval na vlídnější mediální tváři ČSSD – byť jen do doby, než jej samotného skolily vlastní vytáčky ohledně záhadné půjčky na pražský byt.

Stanislav Gross je zkrátka komplikovaná osobnost, která se ze skromných majetkových a intelektuálních poměrů dostala velmi vysoko, a to rychlostí - řekněme kulantně – nestandardní. Ostatně Grossova záliba v čilých kontaktech s lobbisty a hlavně se světem velkého byznysu byla podezřelá od počátku. Jak je vidět, pomohla nejen ČSSD stát se přijatelnější v očích kapitánů průmyslu, ale rovněž Grossovi osobně. Pakliže expremiérovo náhlé zbohatnutí souvisí s porušováním etických norem nebo dokonce se střetem zájmů, zaslouží další a zevrubné propírání. Nezapomeňme však při něm oddělovat rovinu trestněprávní a morální. Nelze totiž vyloučit, že Grossovo jednání bylo sice nevhodné, ba nechutné, nikoli ale protiprávní. A za to, že zákony ne vždy kráčejí ruku v ruce s etikou, mohou politici napříč spektrem, leví i praví.

Chtít rychlý soud nad Grossem po sociálních demokratech je při spoluvině celé politické reprezentace laciné. Jiří Paroubek, dlouho většinou sdělovacích prostředků líčený jako odporný diktátor vylučující z ČSSD na počkání, je nyní vyzýván, aby Grossovi exemplárně setnul hlavu. Tomuto tlaku by podlehnout neměl. Grossova politická mrtvola by pod pomyslným kobercem stále dál zapáchala a sociální demokracie by získala pověst strany unáhlených verdiktů na požádání.

Paroubkovi samotnému by se to mohlo navíc vymstít. Sociální demokracie má patologický sklon činit za svými předsedy poté, co jsou vyždímáni do poslední mrtě, vskutku tlustou čáru. Miloš Zeman zametl s Jiřím Horákem, aby pak sám vypil kalich hořkosti do dna při neúspěšném ucházení se o prezidentské křeslo. Svůj konflikt s ČSSD potom úspěšně rozvinul podle hesla „po mě potopa“. Ze strany, které dlouhá léta velel, odešel sám a dobrovolně.

Zemanův nástupce Vladimír Špidla začal časem vadit kvůli neschopnosti vysvětlit sociálním demokratům programový posun do středu, symbolizovaný trojkoaliční vládou s lidovci a Unií svobody, ale také proto, že v boji s klientelismem začal řadě spolustraníků šlapat na paty. Domácí politické popravě unikl odchodem do Bruselu na post evropského komisaře. Sociální demokraté se k němu začínají opět hlásit až nyní, po čtyřech letech pomyslného exilu, a to jen velmi nesměle.

Stanislav Gross se odepsal sám. Přesto bylo zajímavé, jak spousta sociálních demokratů za jeho předsednictví odhodila sebemenší náznaky loajality a podřezávala mu usilovně větev.

Patrně není náhodou, že se v ČSSD ihned po zvolení nového předsedy vždy najde skupina členů lačných jeho krve. Předsedové se rychle mění, ale žíznící zůstávají. Po Horákovi, Zemanovi, Špidlovi a Grossovi je na řadě Jiří Paroubek. Jeho nápad na přímou volbu předsedy strany začíná odkrývat své stinné stránky. Sociálnědemokratický plebiscit může vyústit v demonstrativní referendum proti Paroubkovi. Nakolik může být úspěšné, uvidíme příští rok. Už dnes je ale jasné, že alternativními šéfy sociální demokracie nepřekypuje. Kdo by také o věčně rozpálenou židli stál.

Vysíláno na ČRo6 14.5.2008