Zatímco neúspěch bývá sirotkem, úspěch mívá mnoho tatínků, horlivě se hlásících, že zrovna oni byli u jeho početí. A protože návštěva ruského prezidenta Putina v Praze byla českým diplomatickým úspěchem i s hmatatelnými výsledky, lze s úsměvem chápat četná mediální vyjádření předsedy vlády Jiřího Paroubka, ve kterých se vehementně snaží veřejnosti dokázat, že všechny pozitivní výsledky této návštěvy jsou jen jeho děti a že jiné instituce - především prezident republiky a jeho kancelář - mu jeho záslužné a statečné úsilí jen kazily svou neschopností a zlomyslností.

Ano, lze shovívavě pochopit, že pan předseda Paroubek chce vystupovat jako reálný vládce naší republiky (ač nikdy nevyhrál žádné volby) a vnutit veřejnosti představu, že prezident republiky je tu jen pro okrasu a na kladení věnců. Znalec naší ústavy by asi s úspěchem oponoval, že hlava státu má například v zahraniční politice kompetence zásadní, že zastupuje stát navenek a je součástí moci výkonné. Znalec politiky a psychologie ale pochopí, že pan předseda Paroubek se ústavou moc zdržovat nemůže, když jde o ukazování svalů v předvolební kampani.

Ano, lze shovívavě pochopit, že pan předseda Paroubek se chce před spoluobčany a voliči vytáhnout a vzbudit dojem, že právě on je přirozeným partnerem hlav těch států, kde institut předsedy vlády buď vůbec v ústavním systému neexistuje, nebo má oproti prezidentovi roli spíše slabší. Znalec pravidel mezinárodní diplomacie by asi s úspěchem oponoval, že rovným partnerem pro ruského prezidenta může být jen český prezident, že návštěva se konala na pozvání českého prezidenta a jako reciproční odpověď na návštěvu Václava Klause u Vladimíra Putina na podzim roku 2003. Proto byly i svými protějšky pro přípravu cesty právě úřady obou prezidentů. Proto také ruský prezident neabsolvoval a ani nemohl absolvovat žádné "povinné kolečko" po sídlech českých ústavních institucí a jejich představitele naopak přijímal on na audiencích ve své dočasné rezidenci v Lichtenštejnském paláci na Kampě. Pan předseda Paroubek ale i zde zaslouží chápavý úsměv, protože všichni vědí, jak moc mu záleží na mediální publicitě.

Ano, lze shovívavě pochopit i to, že pan předseda Paroubek zatoužil pro své zviditelnění režírovat podpis několika bilaterálních smluv s odůvodněním, že na jejich přípravě se podílelo několik ministerstev a dalších státních úřadů. Znalec protokolu a logistiky takových návštěv by asi s úspěchem oponoval, že podepisovat tyto smlouvy v rámci krátké audience pana předsedy Paroubka u prezidenta Putina v Lichtenštejnském paláci by bylo nejen nevhodné, ale technicky i časově nemožné. Že ruská strana měla zásadní zájem, aby aranžmá podpisu smluv bylo co nejslavnostnější a že právě podpis na Hradě za přítomnosti hlav obou státu dodal smlouvám důstojnost, váhu a publicitu, což by v rámci audience bylo nemožné a také protokolárně bizarní. Že podle české ústavy právo sjednávat zahraniční smlouvy má právě prezident republiky, který toto právo může a nemusí delegovat na vládu či jejího člena.

Zcela lze pana předsedu Paroubka chápat, pokud mu tyto okolnosti nevysvětlil jeho úřad, který o všech podrobnostech návštěvy byl informován okamžitě po jednání s ruským advance teamem, který v Praze zevrubně projednával návštěvu do posledního detailu, a že pak mohl být pan předseda překvapen a nespokojen. Že se nikdo z předsedových lidí svého šéfa včas nezeptal, jestli mu např. délka audience či další okolnosti jednání vyhovují, a on se pak tyto detaily dozvídal prý až na jednání s ruským velvyslancem, to je věc jiná, snad jen by tito úředníci neměli ze strachu před kritikou svého šéfa tvrdit, že nic nevěděli a že za vše může Hrad.

Ano, toto vše lze pochopit, i když většinou s jistou rezervou a pokrčením ramen. Jenže o to vše v celé kauze vůbec nejde. Vůbec zde nejde o nějaký kompetenční spor. Vůbec nejde o to, kdy, kde a v jakém kontextu se měly podepisovat nějaké smlouvy. Vůbec nejde o nějaké přetahování se v důležitosti. Do této polohy se věc jen zpětně snaží posunout pan předseda Paroubek a část médií. Jde jen a jen o naprosto neuvěřitelně neomalený dopis pana předsedy Paroubka, který má být halasem o údajném kompetenčním sporu zamaskován. V předvečer návštěvy, kdy prezident Putin byl už v Maďarsku, kdy návštěva byla připravena a dojednána s ruskou stranou do poslední maličkosti, kdy už byly vytisknuty knížečky pro všechny členy obou týmů s popisem zasedacích pořádků, kterými dveřmi kdo má kam vcházet, kde má stát provaz oddělující fotografy a málem i tvaru skleniček, když bezpečnostní, logistické a protokolární týmy měly zmapován každý krok a požadavek změny velkého rozměru byl tedy již zcela nereálný a mohl leda vyvolat diplomatický konflikt, nastolil pan předseda Paroubek ultimativní požadavek zásahu do průběhu a dokonce ho vymáhal pod hrozbou bojkotu podpisu smluv, a tedy mezinárodního skandálu. A ještě to nahlásil ruskému velvyslanci. O to jde a o nic jiného.

Vše lze pochopit, i svérázný výklad pravomocí, dokonce i polemiku o přípravě a průběhu celé této vyznané akce. Ale opakuji, že o to vůbec nejde. Dokonce i kdybych se ve všech předchozích odstavcích mýlil a výklad kompetencí byl mnohem spornější, i tehdy by nešlo ospravedlnit dohadování o organizaci jakékoli akce formou vydírání, navíc v danou chvíli zcela nesplnitelného nároku.

Pan předseda Paroubek chtěl být tatínkem velkého diplomatického úspěchu. A dokonce by jím při včasném, slušném, věcném přístupu jeho a jeho lidí částečně mohl být. Při dobré vůli lze řešit leccos. Takhle se ale pan předseda Paroubek stal tatínkem jen jedné velké nevkusnosti, navíc způsobilé poškodit zájmy naší republiky.

(Zkráceně vyšlo 9. 3. v LN)

Autor je tajemník prezidenta republiky