Předseda ČSSD Jan Hamáček v rozhovoru pro deník Právo uvedl, že jeho stranu čekají v podzimních volbách bolestné ztráty.

Lídr oranžové komunální kandidátky v Písku, poslanec Ondřej Veselý, nepříliš optimisticky dodal: „Značka ČSSD netáhne a ani nevím, proč by táhnout měla. Šanci máme tam, kde se bude volit podle osobností.“ Co Ondřej Veselý vztáhl k obecním volbám, bývá často zmiňováno v souvislosti s demokratickou levicí napříč Evropou – potřebuje prý osobnosti, které přitáhnou voliče k jejímu poselství.

Sociální demokraté a socialisté disponují premiérským postem jen v sedmi zemích z 28 států Evropské unie. Letos například pohořeli v Itálii - a odešli do opozice. Jinde přijali roli juniorního koaličního partnera. Třeba u nás nebo v sousedním Německu. I to je řešení – jenže když demokratická levice nehraje prim, voliči ji snadno přehlédnou.

Sociální demokracie je totiž hnutím velkého příběhu. Jeho obsahem je touha po emancipaci neprivilegovaných a postupného rozšiřování občanských práv a sociálních jistot. Vyvrcholením tohoto příběhu bylo rozvinutí evropského sociálního státu po druhé světové válce.

Najde se dost analytiků, podle nichž se tím sociálnědemokratický příběh vyčerpal. Životní úroveň se výrazně zvedla a lidé před sociálními zájmy a hodnotami, jako je solidarita či svoboda, upřednostňují bezpečnost – a to i tam, kde se bezpečně žije dávno.

Zejména na pozadí migrační krize sledujeme zatáčku evropských společností k národovectví a izolacionalismu. Odtud nástup stran říznutých populismem a xenofobií. Vedle nich tahají sociální demokraté za kratší konec lana. Jednou z mála výjimek je Ficův Smer na Slovensku, který už dávno pohltil sociální demokraty i postkomunisty a smíchal sociální akcenty s národovectvím a důmyslným surfováním na vlnách veřejeného mínění.

V některých státech, zejména na jihu Evropy, sebrala sociálním demokratům či socialistům vítr z plachet nová levicová hnutí, která dokáží oslovovat ty, kteří mají dosud pocit, že jsou oběťmi rozevřených příjmových a majetkových nůžek. Ovšem už i v Německu se má v září rozběhnout formace nazvaná Povstaňme, která má za cíl efektivněji tématizovat otázky minimální mzdy, vyšších penzí nebo levnějšího bydlení.

Také ve Velké Británii se labouristé pokoušejí rehabilitovat razantní levicovou politiku. Poté, co Tony Blair zúžil tzv. třetí cestu na marketing a kopírování pravicových receptů místo toho, aby přiblížil svoji stranu občanské společnosti nebo mládeži, to nyní Jeremy Corbyn, politik staré školy, vzal za opačný konec. I když má jeho program dost slabin, sázka na aktivismus a autenticitu ukazuje demokratické levici cestu.

Potřebu osobností, které by zatraktivňovaly levicové ideje, nelze popřít. Neméně důležitý je ale návrat sociálních demokratů k jejich přirozenému elektorátu. Lidé ve fabrikách, státní zaměstnanci, mladé rodiny či důchodci mohli v předchozích letech získat dojem, že na ně levicoví politici zapomněli. Přestali je vídat mezi sebou. Zato je tušili ve slonovinových věžích nebo po boku silných finačních skupin. Levicový volič je ve své podstatě antielitářský a nerad vidí, jak se jeho vyslanci mění v těžkopádný establishment.

Pozornost by sociální demokraté měli věnovat i své programové nabídce. Není pravda, že všechno už bylo vykonáno. Silnými tématy stále zůstávají pracovní podmínky, zkracování pracovní doby, změny na trhu práce související s digitalizací a robotizací nebo spotřebitelská práva.

Jde jen o to, aby levice skoncovala s defenzivou a uvědomila si, že hlasy dostává hlavně tehdy, když přichází s novými podněty, jak lidem zlepšit pracovní i soukromý život. Do té doby musí počítat s avizovanými bolestnými ztrátami.