Požadavek vyvolat předčasné volby zdůrazňovaný ODS, zelenými a koneckonců i vedením lidovců je v demokratickém právním státě podivný.
Projevuje se v něm příznačný rys české politické scény - přezírání Ústavy ČR jako základní direktivy, jež vymezuje rámec i pravidla pro vedení politického zápasu.

Ústava přece stanoví přesnou proceduru pro jmenování nové vlády po volbách. Ta sestává ze tří pokusů, jež musí být absolvovány, a nelze je z ústavního hlediska obejít. Teprve když by všechny pokusy o získání důvěry skončily nezdarem, může prezident Sněmovnu rozpustit. K zajištění pozitivního výsledku ústava váže jmenování předsedy vlády ve třetím pokusu na návrh předsedy Sněmovny, který by měl vzejít z jednání parlamentních stran a měl by mít tedy šanci na úspěch.

Proto všechny úvahy o nové vládní konfiguraci po volbách musí vycházet z těchto závazných ústavních pravidel. Teprve po rozboru různých možností a odůvodnění, proč nějaká vláda s nadějí na získání důvěry nemůže z jednání stran vzejít, lze spekulovat o účelnosti zkrácení volebního období a cestách, jak toho dosáhnout. Takovýto důkaz dosud nemohl být podán, protože teprve nyní skončil první pokus.

Musím zopakovat, co jsem napsal na stránkách Práva 5. 9. 2006. "Volání po předčasných volbách je z demokratického hlediska lehkovážné. Občané se ve volbách, a to ve velkém počtu, rozhodli, a jakkoli dali politikům těžké zadání, ti jsou povinni se s ním vyrovnat, nikoli to vzdát předem, když se jim nedaří realizovat zamýšlený záměr. Politici tím jen dokazují svou nekompetentnost." Co vlastně ti, co předčasné volby požadují, od občanů chtějí? Mají snad skládat reparát z toho, jak jejich hlasování dopadlo? Není žádný důvod nutit je k opakování voleb, když politikové dosud neprokázali, že žádné pozitivní řešení neexistuje. Že to nemusí být řešení, které vyhovuje současným záměrům Mirka Topolánka a vedení ODS, není z demokratického hlediska vůbec významné. Zřejmě by chtěli - v duchu známého Brechtova výroku "vyměnit lid" - utvořit vládu zcela podle svých představ. Takovou možnost však nemají.

Vyměnit třikrát vládu, která by nedostala důvěru Sněmovny, jistě není z hlediska normálního fungování státu žádoucí. Pravidelný chod exekutivy by tím byl narušen a nestabilita by mohla mít nepříznivé důsledky pro politický i ekonomický život v zemi, pro důvěru investorů či mezinárodní postavení země.

Právě vědomí těchto skutečností by mělo vést představitele parlamentních stran k odpovědnému jednání, které hledí více k zájmu státu než k zájmům stranickým a osobním. Proto je sotva přijatelný postoj ODS, který je zcela negativní vůči Paroubkovi a ČSSD.

Topolánek - a člověk si klade otázku, zda neztratil soudnost (u předsedy vlády by to jistě bylo na pováženou) - varuje: "Budeme mít nekomunistickou, nebo komunistickou vládu? Stačilo málo a Česká republika se mohla vydat na cestu proti proudu času, pryč z logiky polistopadového vývoje." Nevím, kdo může takovému tvrzení, které občany hluboce podceňuje, uvěřit. Žádné takovéto nebezpečí pro vývoj ČR neexistuje.

Úvahy na téma, pro koho by předčasné volby byly výhodné, kdo by na nich vydělal a kdo tratil, jsou se zřetelem ke stanovené ústavní proceduře předčasné a zavádějí debatu na špatnou cestu. Těm, kteří se kojí nadějí, že by v nich zvítězili, připomínám politický poznatek, který uvádí G. Sartori: "Časté volby přehřívají politiku a přinášejí nadmíru nezodpovědných volebních strategií. Nic nezaručuje, že z nových voleb vzejde nový parlament, a že tedy poskytnou řešení problémů, které je vyvolaly."

Proto je třeba vycházet z ústavních možností a střízlivě uvažovat o možnostech řešení.

Právo, 5.10.2006

Autor je poslancem PSP ČR za ČSSD