Zpráva první: Ministr Pavel Drobil podal rezignaci. Na chvíli si tak resort životního prostředí oddychne – jednak od náporu modré ideologie s epicentrem na Pražském hradě, jednak od nekompetentních hochštaplerů, které s sebou „Pavel Čistič“ přivedl.

Zpráva druhá: Peněz je dost. Pokud existují prostředky, o kterých se na nahrávkách poskytnutých MF Dnes hovoří a které lze přesouvat ze státní kasy do partajních kapes, jistě jsou k dispozici finance i pro státní zaměstnance a další drhnuté sociální skupiny. Kromě toho zde stále zeje díra do státního rozpočtu v podobě předražených veřejných zakázek. Je-li dost zlaťáků pro vládní strany, jejich politiky a přátele z byznysu, určitě se najdou i na smysluplnější účely.

Zpráva třetí: Mediální tlak není marný. Bez něj by se ministr Drobil a premiér Nečas dál tvářili, že se nic neděje.

Zpráva čtvrtá: Když je nejhůř a jde o pověst politických špiček (v tomto případě premiéra), čistící mechanismy se spustí. Byť k tomu přispěla sociálně demokratická pohrůžka o hlasování nedůvěry vládě nebo poměrně tvrdá reakce koaličních Věcí veřejných.

Ale nepropadejme euforii. Intenzita přetrvávajících zvěstí špatných veškerou radost kazí.

V ústředních orgánech státní správy se musejí dít podivuhodné věci. Ať už jde o ministerstva nebo státní fondy. Samostatnou kapitolou pak jsou státní podniky typu Lesů ČR. Jsme svědky odhalování nekompetentnosti, intrik, pochybného hospodaření a provázání s politickými stranami.

Zásadní skvrnou na tuzemských partajích je jejich personální politika. Kdo má šanci prokousat se do čela? Koho vysílají do veřejných funkcí? A co od svých nominantů očekávají? Na nahrávkách Pavel Drobil šéfovi Státního fondu životního prostředí Liboru Michálkovi říká: „Ve vašem případě to byla politická nominace, kterou udělal sice Martin Knetig, ale já jsem ji absolutně pokryl svojí osobou. Stejně tak je na úřadě ještě jeden člověk, který má absolutní politické krytí, a to je Dušan Fibingr. Ten má ale politické krytí jiných významných lidí z ODS. Toho prostě nominovala jiná mocná politická struktura uvnitř ODS, se kterou já mám dobré vztahy a chci je mít, protože to jsou vztahy, které ze mě udělaly místopředsedu.“ Petr Nečas ve Sněmovně naznačil, že je tato praxe běžná. Skoro se chce (dřívějšími Nečasovými slovy) dodat: Jako umytí si rukou po použití toalety. Smutné.

A další unikátní záznam ministra Drobila (poté, co se dozvěděl, že si Michálek ožehavé rozhovory s poradcem Knetigem nahrál): „Varianta, která je fakt dobrá a pro mě akceptovatelná, je, že mi půjdete dělat náměstka. Já potřebuju náměstka, který pod sebou bude mít kompletně celou státní správu a který mi udělá projekt za miliardu. ... moje dobrá rada je: přineste mi to, zničte to a odpřísáhněte mi, že neexistuje nic jiného.“ Jaký pán, takový krám. A převést hněv na muže se skrytým nahrávacím zařízením adekvátní reakcí rozhodně není.

Drobil se dosud pyšnil nahrazením „zelených aktivistů“ racionálními manažery a sklízel za to potlesk zleva zprava. Teď se ledacos dozvídáme o jeho kritériích pro nejbližší spolupracovníky. Životního prostředí se netýkají ani náhodou. A když se provalí, že jeho poradce hovoří o přelévání peněz a vše vysvětluje Drobilovou politickou kariérou s výhledem na premiérské křeslo, dává od něj ruce pryč.

Jen letmo zmiňme, že Drobil se s ničím nepáře a jeho politický vzestup byl vskutku strmý: komunální zastupitel - náměstek hejtmana - severomoravský lídr ve sněmovních volbách - místopředseda strany - ministr. Známý je tím, jak se umí otáčet a jak má ostré lokty i jazyk. Do vedení ODS si jej vybral Petr Nečas osobně. Stejně jako Pavla Blažka, architekta kritizované velké koalice s ČSSD v Brně. Nyní mu tento ansábl „nových poctivých tváří“, ideálních pro boj s regionálními kmotry, velrybáři a korupčníky, dělá na čele vrásky. Ale nic víc. Jinak by přece postupoval razantněji. Jedna - třebaže celkem včasná – rezignace nestačí.

Ptejme se také, jak je to s financováním politických stran. Něco nedávno prozradil pražský sociálně demokratický zastupitel Miroslav Poche. Ovšem proti eventuálnímu využívání peněz ve státní správě ke stranickým (nebo přinejmenším individuálním) účelům je jeho kuriózní přesouvání odměn za členství v dozorčích radách městských firem do partajního prasátka jenom slabým čajíčkem. Kdo fakticky stranám peníze shání (v ODS prý jistý Ivan, skoro se bojím domyslet, že exministr vnitra)? Jak fungují straničtí účetní? Co dělají stranické kontrolní a revizní komise? Pročpak ona pasivita orgánů činných v trestním řízení? Nebo snad chtějí partaje spadat pod kuratelu Nejvyššího kontrolního úřadu?

Ze všeho nejsmutnější je, že vstanou noví Drobilové. A hrozí, že to – jak říká Cimrmanův smrťák – budou „jiní sekáči, ti se nezakecají“. A budou šikovnější, úhořovitější, opatrnější, chce se podotknout. Klientelistické sítě spředou lépe a ideologickými žvásty ještě brilantněji zakryjí. Krize stranického systému vzrůstá. Je v zájmu premiéra Nečase bouchnout do stolu dříve, než tak za něj udělají naštvaní občané. A chce-li vláda přesvědčit veřejnost, že jí připravený státní rozpočet - o následných reformách nemluvě – má smysl, musí doložit, že nám netají podivuhodné penězovody ze státní kasy, potažmo z našich peněženek.

Ale i v tomto jsem skeptický. Vsadím se, že nikdo nic nevysvětlí, nikdo se za nic neomluví a v zajetých kolejích se pojede dál. Pouze bez diktafonů. A tak se aspoň předvánočně utěšuji čtveřicí v úvodu zmíněných dobrých zpráv.

Psáno pro Deník Referendum