Co musí česká pravice dokázat, aby zase měla šanci

Je to k nevíře, ale sněmovna se sama poprvé rozpustila, ačkoli to pro dvě malé strany a osm nezařazených poslanců včetně expremiéra Jiřího Paroubka znamená konec a popřevratového tahouna pravice, občanské demokraty, fiasko v předčasných volbách. Průzkumy jim už dlouhodobě nedávají ani polovinu dosavadních křesel, takže je možné, že dominantní stranou pravice, i kdyby získala jen 15-17 procent, se stane TOP 09 s tváří knížete Schwarzenberga, který jako vývěsní štít slouží k přikrytí nenáviděného ministra financí Miroslava Kalouska, jehož ekonomové i lid svorně viní za recesi, zpackanou důchodovou reformu a možná i za církevní restituce. Kalousek je už dvacet let demiurgem české politiky, a tak jako se skrývá za aureolou knížete, ovládal i svého koaličního premiéra, na něhož za katastrofální ekonomickou politiku teď padla hlavní zloba národa. Bez Kalouska by se sněmovna nerozpustila, ale "malá domů", je pro jeho TOP 09 výhoda. Shrábne sirotky na pravici, kteří na něj ještě mají žaludek.

Do parlamentu se zřejmě protlačí tři malé strany, zcela jistě příznivci prezidenta Miloše Zemana Strana práv občanů a lidovci a možná i uskupení ANO slovensko-českého podnikatele a mediálního magnáta Andreje Babiše. Průzkumy dávají těmto ministranám 5-7 procent, ale po debaklu na pravici mají pravoleví lidovci i nečitelný Babiš na nějaké zklamané a méně vyhraněné voliče z pravého spektra šanci. Tak jako na Slovensku i vČesku se rozhádaná a zkorumpovaná pravice rozpadla a teď tady bude s otevřenou či skrytou podporou komunistů vládnout levice a prezident, který je schopen úspěšně podporovat své bratrstvo a přitom dělat lidovou politiku.

Mávám tady kvůli zjednodušení slovem pravice, ale na rozdíl od levice je pojem pravice poněkud vágní, za posledních padesát let se středové strany levice i pravice začaly sobě vEvropě podobat jak vejce vejci, a proto se už dlouhá léta vedou politologické diskuse, k nimž se v poslední době přidal též Institut Václava Klause s otázkou, zda politika neztratila obsah a zda má vůbec smysl mluvit o pravolevém střetu. Co se vlastně přihodilo?

Od francouzské revoluce až po šedesátá léta 20. století byla pravice defenzivní, hájila aristokracii, církev, podnikatele a továrníky, selský stav a profese a zároveň civilizační tradici; levice útočila, bojovala za zájmy námezdní třídy a za to, že nebude revoluční, vyžadovala stále větší redistribuci (progresivní daně) a sociální stát (zdravotnictví, školství, důchody).

Se zánikem stavů a nakonec i dělnické třídy se kolektivní zájmy levice i pravice setřely, ale daleko závažnější je pokles tradiční religiozity a civilizačních hodnot a nástup nové víry liberálního humanismu (výrazně levicového charakteru). Právě tato nová víra je hlavní příčinou, proč je bezmocná pravice tlačena do levicových pozic. Stát dnes existuje výlučně pro absolutního autonomního jedince, a nikoli aby chránil rodinu, kulturu, etiku i etiketu, společenství a jeho budoucnost. Svět ovládl kult liberální sekty humanistického náboženství, který oslavuje od narození danou vnitřní důstojnost a právo každého jedince na společensky a historicky neomezovanou individuální svobodu (americká Deklarace nezávislosti). Proto nesmíme vězně mučit, trestat smrtí ani doživotním žalářem, porušili bychom tím lidskou důstojnost (Evropský soudní dvůr). Obhajobou zločincova práva na život oslavujeme důstojnost lidství, které přitom on porušil. Proto mají mít děti právo na vlastní zaneřáděný pokoj a rodiče musejí uctivě zaklepat, chtějí-li vejít. Proto musíme tolerovat ostudnou (po staru nestydatou) reklamní nahotu a veřejnou sexuální či vulgární bezuzdnost. Proto mají učitelé takový problém s prosazením vlastní autority i autority vyučovacího předmětu. Nejvyšší politická a etická autorita se nachází v individuální svobodě a lidských právech.

A tak pokusy chránit a upřednostňovat rodinu či církve, kultivaci a kulturu či potlačovat pornografii narážejí na zuřivý odpor. Původně konzervativní strany se ocitly v pasti individualistického humanismu. Normativní vesmír se zhroutil. Adenauera nebo Churchilla volila ještě dobrá třetina konzervativních dělníků, většinou nábožensky orientovaných. Po nich už vyhrává pravice buď ze setrvačnosti, pokud neohrožuje nadřazenou svobodu individua, anebo má-li k dispozici charismatické vůdce (Reagan, Thatcherová) může vyhrát v krizi. Pravice i levice jsou dnes obě stejně liberální a politická polarizace se zredukovala na spor o ekonomii, ve skutečnosti však na střet rovnosti a podnikatelské svobody.

Ve sporu o ekonomii (a méně rovnostářskou společnost) je pravice v nevýhodě, protože v každé společnosti bez ohledu na životní úroveň mají dvě třetiny občanů průměrný nebo nižší plat. Pravice, v umírněné podobě, vyhrává, jestliže lépe reaguje na momentální rozpoložení občanů (Merkelová), opře se o nějaký existující a široce sdílený odpor, který levice odmítá uznat - proti imigraci, Evropské unii, dotacím na fotovoltaiku, anebo, a to je obtížnější, pokud dokáže vzdorovat levicové demagogii, že vyšší státní výdaje vedou k vyššímu ekonomickému výkonu a prosperitě. Ale i tady má levice výhodu, neboť jí nejde o prosperitu, ale o ideologickou rovnost, která rezonuje s většinovou humanistickou vírou.

Kalouskova pravice selhala, neboť zvýšila daně a navíc byla politicky naprosto neschopná. Copak lze beztrestně vracet majetek církvím, v krizi tak radikálně zvýšit daně na potraviny, léky, kulturu, paliva a energie, snížit podporu nejvíce postiženým a současně chystat likvidaci nespravedlivé daně z dividend a kapitálových výnosů?

Lidé mají parlamentního panoptika stranických a osobních kšeftů právem plné zuby a ozývají se zoufalé hlasy po manažerské nepolitické politice. Teprve až jednou po Kalouskovi pravice nabídne jiné dobré rétory, kteří budou disponovat puncem puritánské poctivosti, má naději, protože limit státních výdajů byl dosažen a každý pokus levice ještě víc zdaňovat a rozdávat skončí fiaskem. Předvolebnímu nadšení socialistů, jak firmám a střední vrstvě (boháčů je málo) zvýší daně, totiž chybí dovětek... a prohloubí recesi.

LN, 26.8.2013