Jako vláda s nejmenší legitimitou za dobu existence České republiky. Právě takovým způsobem se zapsal do dějin Rusnokův kabinet. Přesně před rokem, desátého července, ho jmenoval prezident republiky Miloš Zeman.

Celá řada událostí tento moment překryla, proto se může zdát, že jde o výjev z historického pravěku. Přitom tato vláda bez důvěry ve sněmovně byla u moci ještě v lednu letošního roku.

Nezískat podporu v dolní parlamentní komoře dokázal rovněž první kabinet Mirka Topolánka. Ten však byl vytvořen na základě výsledků voleb a předseda vítězné strany se neúspěšně pokusil prosadit jednobarevnou vládu.

Dva předchozí tzv. úřednické kabinety, Tošovského a Fišerův, zase vznikaly na základě politického vyjednávání ve sněmovně, které zajistilo těmto vládám zisk důvěry. Způsob, jakým se Rusnokův kabinet dostal k moci, by měl i v budoucnosti názorně připomínat, že zdánlivě jednoduché demokratické principy popsané v ústavě, které mají v zemi zaručit legitimní vládnutí, ještě automaticky neznamenají, že k tomu skutečně dojde.

K tomu, že Rusnokův kabinet vydržel bez zisku důvěry ve sněmovně u moci rekordně dlouho dobu, přispěla rovněž tehdejší politická reprezentace. Ta měla malou představivost směrem k přímo zvolenému prezidentovi a k jeho pojetí takto získaného mandátu. Proto na něj netlačila, aby po nevyslovení důvěry sněmovnou Rusnokově vládě začal formovat jinou, tentokrát vytvářenou na základě politické dohody subjektů majících ve sněmovně dohromady většinu.

Mohla tím vzniknout další tzv. úřednická vláda, která by zemi dovedla k předčasným volbám a která by spravovala Českou republiku až do jmenování nového kabinetu. Tím by politici prezidentovi poněkud zúžili manévrovací prostor, snížili by jeho vliv na činnost vlády a ubrali by motivaci k uměle vyvolaným průtahům se jmenováním ministrů. Místo toho nechali Rusnokův kabinet vládnout bez důvěry sněmovny zhruba půl roku. Zároveň se poslanci usnesli na rozpuštění dolní parlamentní komory. Takže vláda opírající se pouze o podporu prezidenta fungovala asi čtvrt roku bez sněmovního dohledu.

V neposlední řadě o její legitimitě částečně vypovídají výsledky předčasných voleb. V nich neuspěla Strana práv občanů – Zemanovci. Ziskem jednoho a půl procenta se ani nepřiblížila hranici, jejíž překonání je nezbytné pro zisk mandátů. Přitom v některých regionech ji do voleb vedli, nebo byli umístěni na čelní místa, právě ministři Rusnokovy vlády.

Ze všech zmiňovaných důvodů může vznik a existence tohoto kabinetu skutečně vyvolávat dojem, že patří do dávné historie, kdy se po pádu komunistického režimu formoval demokratický systém v zemi. Přitom k tomu došlo teprve před rokem a k prožití tohoto nestandardního období stačila jedna zdánlivě drobná změna v ústavě. Na přání pomyslné většiny občanů byla zavedena přímá volba prezidenta republiky.