Po mnohatýdenní nepochopitelné politické samohaně, kterou provozovala pražská ODS, máme před sebou konečně jméno toho, jehož tato strana vybrala za svého kandidáta na příštího primátora hlavního města. Má jím být opět lékař – po psychiatrovi Pavlu Bémovi gynekolog Bohuslav Svoboda. Většina komentářů tuto volbu přivítala jako projev rozumu – uvažme, že ve hře byl také zpěvák Kalousek či hokejista Bříza.

Svobodova volba také znamená odsunutí ryzí stranické kariérní logiky. O primátorskou šanci přišel nejen Bémův protihráč a náměstek Rudolf Blažek, ale i šéf stranické buňky Boris Šťastný, mimochodem rovněž lékař.

Svobodova volba, navzdory své zjevné racionálnosti, vyvolává přece jen několik otazníků. Předně: Bohuslav Svoboda přišel k této nominaci jako slepý k houslím. Se stranou je propojen jen velice volně, býval veřejně činný hlavně v odborných kruzích – jako president lékařské komory. Vkrádá se tedy podezření, že ODS jednala účelově, k čemuž byla dotlačena již ohlášenými nominacemi Zdeňka Tůmy za TOP 09, Markéty Reedové za Věci veřejné a Jiřího Dienstbiera ml. za ČSSD. ODS náhle jakoby hledala výraznou veřejnou tvář, kterou by voliči zároveň nespojovali s tím, co se po léta na magistrátu, víceméně po celých dvacet let ovládaném ODS, dělo. Volba Bohuslava Svobody tak nutně – při vší úctě k němu – vypadá jako losování králíka z klobouku. A to jistě není nešťastnější psychologické zahájení před volbami, které se blíží rychlostí splašeného koně.

Druhým ramenem téže nádoby je ono odsunutí stranických lídrů. Pokud jsem mluvil na začátku o jakési samohaně v pražské ODS, pak tento proces začal již zhruba před rokem, kdy jedna část ODS začala ostouzet druhou, vyrojila se hromada osobních rivalit a ambicí, rozhojnily se kuloární pikle, na jejichž konci byl pád starosty Prahy 5 Jančíka a odsunutí z vlivných pozic starosty Prahy 6 Chalupy či radního Janečka, vesměs blízkých spojenců primátora Pavla Béma. Bylo zjevné, že jde o střelbu na zástupné terče. Hlavní terč – Bém – se odsunul do Poslanecké sněmovny, takže se otevřela cesta pro takříkajíc druhý sled – Rudolfa Blažka, Pavla Klegu a další vlivné muže z radnice i ODS.

Volba Svobody všechny podobné plány zmařila. Otázkou je, zda je to tak správně. Jestliže někdo dlouhá léta, a připusťme, že poctivě, buduje svoji stranickou a politickou kariéru, jak potom přijde k tomu, že v klíčovém okamžiku je nahrazen hráčem odjinud – člověkem, který neseděl ani na střídačce. Prostě přišel – a dostal to, oč daný funkcionář tak dlouho usiloval. To se týká především Rudolfa Blažka. Volba Svobody je především ponížením a odsunutím Blažka.

Jenže jak si to mohou přečíst lidé, kteří vstoupili nebo by byli odhodláni vstoupit do politického kolbiště a do služeb veřejnosti? Když se nerespektují žádné imperativy, ani ty papírové, plynoucí ze stanov a předpisů strany, ani etické, jaká je záruka, že případný uchazeč o veřejnou práci neskončí jako podržtaška kohokoli, kdo ve vhodný okamžik přiletí z opačné polokoule a jakoby náhodou se bude hodit do politického puzzle?

Je to ovšem i neblahý vzkaz voličům. Strana, která není loajální ani ke svým vlastním lidem, těžko může garantovat nějakou větší věrnost ideálům a zásadám, kterými se před volbami bude veřejně ohánět. To, že TOP 09 nebo VV vsadily také na – v jejich kontextu – nové tváře, není pro danou diskusi relevantní. TOP 09 ani VV se neprofilují jako strany kariérní, nýbrž ad hoc ustavení účelová sdružení . ODS je na scéně skoro 20 let a tato minulost ji zavazuje k jinému stylu práce a působení. A to dokonce i s rizikem, že to nebude styl, který bude v daném čtyřletí korunován úspěchem. Konzervativní postoj k hodnotám se zúročuje se zpožděním, ale o to silněji. V ODS jako by se na to zapomnělo.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6