Občas zkouším v tomto deníku uplatnit nějaký svůj pamětnický názor, leč nikdy jsem nepřekročil ve svých úvahách hranice našeho státu, konečně od té doby, co jsem se ze svých 186 cm výšky značně přihrbil i jinak scvrkl, nemám pocit, že bych měl dostatečný nadhled.

Ale teď se mi světové události zrovna hrnou do očí a uší, protože v Praze se kromě dvou nejmocnějších presidentů sejde ještě jedenáct hlav států (byla by to velmi nešťastná třináctka, ale připočítejme ještě našeho hradního pána), aby zde byli účastni světodějné události - podpisu velevýznamné smlouvy, která, jak se mírotvůrcům zdá, ukončí definitivně studenou válku a zbaví nás vzájemných jaderných hrozeb, takže nám zbude jen ten Írán, Severní Korea, Indie, Pákistán, atd. atd.

Kvůli tomu se neprodyšně uzavře na tři dny Pražský hrad a já snad raději ani nebudu opouštět svůj žižkovský byt, to přece za tak významnou událost stojí. Kdyby v tom, jako obvykle, nevězel zase pověstný háček. Zdánlivě nevelký, protože jsem nezaznamenal žádnou velkou politickou debatu o jeho podstatě. Vykoukl na mě jen ze psaných zpráv pod obrazem ČT 24 a v sobotu ráno ze Psího stručně. Oni páni (soudruzi , pardon) Rusové přijedou tu veleslavnou smlouvu podepsat, ale s jednou nepatrnou výhradou. Odstoupí z ní, pokud by se nedejbože mohli cítit ohroženi americkým protiraketovým štítem, který ve skutečnosti, pokud mé povědomí sahá, zatím existuje v jakési polofiktivní podobě, t.j. bez plánovaného radaru v Brdech a antiraket v Polsku, kterému přislíbeny místo nich patrioty, o čemsi se vyjednává s Rumunskem, a nám zdá se má být politickou úlitbou podpis tohoto odzbrojovacího paktu, který při jisté obavě z ohrožení ze strany spolusignatáře nebude mít cenu ani toho papíru ve dvojích deskách, které si jako obvykle vymění obě strany a Václavu Klausovi snad darují to plnicí pero.

Pokusil jsem se to jednoduše objasnit své ženě příkladem, který by mohl nastat po našem dlouholetém společném životě (o předmanželských smlouvách jsme neměli tušení, co bychom také smlouvali, nemajíce příslušné nemovité ani movité jmění) , že bychom tedy mohli konečně uzavřít písemnou dohodu, že budeme společně v míru užívat nadále náš společný byt, ale pokud bych se obával, že by mi žena mohla být nevěrná nebo mě třeba nějak omezovat v mých požitcích, necítil bych se vázán smlouvou a mohl bych se jí třeba zbavit nařčením z nesvéprávnosti, popřípadě ji umístit v nějakém psychiatrickém zařízení.

Tam totiž bych si dovolil svatokrádežně navrhnout umístit kohokoli bez ohledu na velikost moci (Václav Havel psal o moci bezmocných, nyní jde spíše o bezmoc některých mocných), kdo by byl ochoten s takovou slávou podepsat něco tak potupného.