Neděje se často, že by politická reprezentace v Česku dospěla ke konsensu. Už proto je zapotřebí takový úkaz zkoumat pod drobnohledem, neboť zřejmě půjde o něco, na čem všem jistým způsobem záleží.

Daný konsensus představuje krize, jíž je zasažena pravicová scéna v čele se svým hegemonem, ODS, která se nepřipravila na volební knock-out, nemluvě o následcích, jaké z utrpěného výprasku zákonitě musely vyvstat.

Za nejschůdnější postup pro odstranění škod se dala považovat alternace předsedy na prosincovém občanskodemokratickém kongresu. Delegáti v hotelu Clarion však rozhodli jinak a na kapitánském můstku ponechali Mirka Topolánka. Vcelku nepochopitelné, jestliže přiznali, že Topolánkovo vedení nese svůj díl viny za averzi voličů.

Docela rozumné, nebojíme-li se předvídat, kam by dominantní subjekt pravice kormidloval jediný Topolánkův protikandidát Pavel Bém. Dle jeho vyjádření a dosavadní praxe by se z ODS v duchu hesla „Zpět k modrým kořenům!“ buďto stala nevolitelná strana „autentické pravice“ odmítající rozkročit se do středu, nebo namodralá verze Paroubkova oranžového populismu přebíjející konkurenci živením nejnižších (a snad i nejsprostších) pudů.

Po tom, co si sociální demokraté osvojili obraty komunistické, extrémně levicové rétoriky postrádající koncepci a soudnost, by zdejší politická kultura utržila další šrám v podobě ODS zaměňující ochranu národních zájmů za bezostyšný nacionalismus a uzavřenost před světem.

Topolánek znovuzvolený předsedou přesto neznamená automatický návrat ODS a české pravice jako takové na výsluní. Z možností předložených na kongresu jen zastupoval tu méně špatnou. Po zralé úvaze si uvědomil, že budoucnost pro občanské demokraty, pokud nepomýšlí na trvalý odchod do opozice, nevězí čistě vpravo. Pravice totiž sama neskýtá dostatek voličů pro prvotřídní výsledek ve volbách. A pakliže ODS míní své postavení hlavní vládní strany zachovat, nezbývá jí než se obrátit také tím směrem, odkud pochází minimum jejích hlasů, do středu, který prozatím obhospodařují zelení a lidovci, kteří zde (a to je nutné přiznat) svou velkou příležitost promarnili.

Věrozvěstům autenticky pravicové politiky oči pro pláč nezbudou. Stačí, když akceptují, že primátu na pravici nedosáhnou, a to ani s „centrizací“ ODS. Právě naopak, budou vždy těmi druhými v pořadí. Zároveň zastanou místo těch, s nimiž občanští demokraté po úspěšných volbách uzavřou většinovou koalici a kteří v případě jejich nezdaru nespadnou do chřtánu levice.

Je-li o tento scénář zájem, musí Topolánkovo staronové stranické vedení proniknout za horizont parlamentních křesel. Jinde se případní spojenci nenacházejí.

Autor je zástupce ředitele Institutu K.H.Borovského