Krajské volby nepochybně mnohé naznačily o dalším vývoji české politické scény. Za hlavní soupeře lze nyní i nadále považovat levicovou sociální demokracii a hnutí ANO 2011, tudíž subjekt ideově dosti nevyhraněný.

Mohou však do jejich souboje nějak výrazněji promluvit dvě pravicové strany, které v období 2010 - 2013 nesly největší díl odpovědnosti za vládnutí, tedy ODS a TOP 09? Popularitě pravice určitě neprospěl výkon moci v čase hospodářského propadu, na nějž reagovala politikou škrtů, ani různé korupční aféry.

Zejména okolnosti pádu Nečasovy vlády pak znamenaly těžkou ránu především pro prestiž ODS. Andrej Babiš dovedl slabin ODS dobře využít a dokázal své hnutí na české politické scéně etablovat hodně na její úkor.

Převzal též voliče Věcí veřejných, strany, jež se začala rozpadat krátce po vstupu do koalice s ODS a TOP 09, přičemž místy až bizarní chování některých představitelů tohoto podivuhodného spolku vrhlo stín i na oba větší koaliční partnery.

Andrej Babiš ODS zčásti nahradil rovněž převzetím jistých prvků jejího programu: důrazem na hospodárný stát, na snižování schodku státního rozpočtu a koneckonců i pomocí obrazu úspěšného kapitalisty – miliardáře.

Klasické partaje moc nevoní

ODS přece od svého založení tvrdila, že právě úspěšní podnikatelé tvoří základ rozvoje společnosti a jejího blahobytu a že stát je z podstaty věci špatný hospodář. Když se však jeden z nejbohatších podnikatelů stal politikem a na svůj prapor vepsal: „Budu stát řídit jako firmu“, tedy efektivně a hospodárně, byla to právě ODS, kdo spolu s TOP 09 spustil největší křik.

Není ale divu, poněvadž v pravicových stranách pochopili, že mají v revíru škodnou. A pěkně nebezpečnou, neboť je vlastně zčásti poslepována z jejich snů, vizí i programu. Česká společnost tak byla k sympatiím pro někoho takového jako Andrej Babiš zhruba 20 let vychovávána hlavně českou pravicí.

A nutno též podotknout, že TOP 09 vytáhl k úspěchu především její lídr Karel Schwarzenberg, který vyvolal naděje na změnu české politiky, kam měl vnést šarm, kulturu i poctivost – zajisté notně zidealizovaných – starých dobrých časů.

Avšak kouzlo „knížete“ přece spočívalo v tom, že není jako ostatní, obyčejní politici, v příslibu, že nebude krást, jelikož disponuje velkým majetkem i vnitřními morálními zábranami. „Karlománie“ kulminovala v prezidentských volbách, po porážce v nich ale téměř logicky vyprchala. Karel Schwarzenberg má ovšem s Andrejem Babišem překvapivě společného více, než si myslíme.

Pokud si pravice výše uvedené skutečnosti neuvědomí, nemá moc šancí na skutečnou renesanci.

Hodně kontraproduktivní je pak tvrzení, že lidé by měli před marketingovým hnutím velkokapitalisty dát přednost klasickým politickým stranám.

Vždyť právě onen ještě celkem nedávný úspěch Karla Schwarzenberga lze vnímat též jako jeden z pádných důkazů toho, že lidem takzvané klasické partaje moc nevoní a vonět už třeba nikdy nebudou.