V mottu dnešní diskuse se hovoří o pravici na Záhořově loži. Já mám pocit, že v nejbližší době ji čeká lože Prokrustovo a že po nadcházejících volbách bude ve své velikosti a vlivu podstatně zkrácena. V tomto očekávání asi nejsem sám. Kladu si však otázku, zda je očekávaný pokles významu naší pravice vývoj anomální a krátkodobý, nebo naopak trend objektivní a dlouhodobý.

Staré dobré časy

Ohlédneme-li se na uplynulých dvacet let naší samostatné České republiky, musíme konstatovat, že jim pravice dominovala. Levice reprezentovaná sociální demokracií u nás vládla pouze osm let, a to ještě měla jednobarevná Zemanova vláda nasazenu jistou ohlávku v podobě opoziční smlouvy, která pravicové ODS ponechala ve státě silný vliv. Pět vlád naproti tomu vedla pravicová ODS, jako dominantní síla české pravice.

To je výsledek velmi pozoruhodný a v našem regionu ojedinělý. Vynikne o to více, že se politická pravice u nás po pádu komunismu organizovala od nuly v prostředí, v němž na počátku neměla přirozenou sociální základnu. A prosadila se navíc ve svém liberálním, anglosaským politickým myšlením inspirovaném pojetí, čímž nenavazovala na pravicové tradice první Československé republiky.

V celém středoevropském regionu pravice bývala a dosud v našem okolí převážně je především konzervativní, opírající se spíše o venkov, tradiční hodnoty a křesťanské tradice, nacionalismus a antikomunismus a někdy navazující na autoritářské dědictví nedávné minulosti. Ideje svobody jednotlivce, volný trh a striktní demokratismus nejsou pro ni zásadní.

Takové byly i dominantní pravicové síly za první republiky reprezentované agrární stranou a do jisté míry i lidovci. Liberální pravice byla slabá a ochotná akceptovat i mnoho myšlenek socialistických.

Komunismus za čtyřicet let u nás podmínky pro přirozené obnovení tradiční pravice zlikvidoval. Kolektivizace totálně a trvale změnila venkov a učinila z něj baštu levice a znárodnění odstranilo vrstvu podnikatelů, živnostníků a vlastníků. Navíc se významně prohloubil ateistický charakter české společnosti. Taková společnost lidí závislých na státu a zvyklých na státní péči a dirigismus přirozeně musí inklinovat k socialismu a levici. Přesto byl u nás vývoj v uplynulých dvou dekádách jiný.

Je ohromnou zásluhou Václava Klause, že dokázal po listopadu 1989 využít spontánní masovou politickou angažovanost občanů proti totalitnímu režimu a na tomto základě vytvořit politickou stranu, jíž dal liberální pravicovou ideologii a dokázal o její správnosti přesvědčit širokou veřejnost. Podařilo se mu využít diskreditace socialistických myšlenek komunistickou praxí a přesvědčit naši společnost o nutnosti návratu ke kapitalismu. Rychlou privatizací a ekonomickou transformací vytvořil předpoklady pro to, aby pravice u nás získala i sociální základnu.

Tato moderní česká pravice Klausovy éry byla jiná než v minulosti. Měla oporu především ve městech, oslovovala hlavně mladší a vzdělanější generace, byla otevřená světu, avšak byla vlastenecká a sebevědomá. Václav Klaus dokázal zformulovat pravicovou vizi a předat ji široké veřejnosti. Bylo to unikátní souznění osobnosti a ducha doby, které pravici umožnilo dominovat české politice tak dlouho.

Politický apel

Obávám se však, že tato doba je minulostí. Nikoliv pouze proto, že Václav Klaus již není vůdcem pravice a jeho následovníkům se, zdá se, nedostává jeho erudice, vůdcovství a charismatu. V mezidobí jsme bohužel, a to společným dílem pravice i levice, plně přejali katastrofický soudobý evropský společenský a ekonomický model, který u nás dopadl na velmi úrodnou půdu. A tak místo požadování svobody jednotlivce i podnikání u nás znovu dominuje spoléhání na stát a boj o dotace. Strany uplácejí voliče z veřejných prostředků a rozdíl mezi pravicí a levicí se stírá. Memento komunismu s generační výměnou vyvanulo, extrémně levicové myšlenky v novém, převážně zeleném a lidskoprávním balení ovládají veřejný prostor.

Evidentní oslabení pravice je proto logickým výsledkem tohoto vývoje. Ukazuje se, že liberální pravice je méně odolná a zakořeněná, než bývá pravice konzervativní. Přestože jsme si u nás zvykli říkat, že ODS bývala liberálně-konzervativní stranou, evidentně byla její konzervativní noha výrazně slabší. Proto došlo na pravici k rychlému ideovému vyprázdnění politiky a ODS silně poškodily úkroky do středu, nebo tzv. široké rozkročení, o něž periodicky usilují někteří její vůdcové v marné snaze zvětšit svůj volební potenciál.

Zdá se proto, že se vracíme k dlouhodobému normálu, k dominanci levice, etatismu, dirigismu a podřízenosti zahraničí. Děje se tak však ale v době zásadní krize evropského společenského i integračního modelu. Rozdávat není z čeho, půjčovat si dále nelze. Jediná cesta je podnikatelská iniciativa, konkurenceschopnost a odpovědnost - tj. hodnoty, které hlásá pravice.

Budoucnost pravice proto nevidím zcela ztracenou. Její šance znovu přijde, ale nebude to hned. Bohužel musí přijít katarze, po níž - stejně jako po roce 1989 - pravicové hodnoty a vize znovu získají celospolečenský apel. Cestu do budoucna vidím proto na pravici nikoliv v přebírání levicových a zelených témat a ideovém rozbředávání. Cestu vidím v konzervativním setrvávání na osvědčených hodnotách, vlastenectví, v oddanosti svobodě a volnému trhu. Jenom čitelná a vizionářská pravice má šanci v příhodnou chvíli oslovit veřejnost. Pod jakou to bude hlavičkou a s jakými lídry, to už je další otázka.

Autor je výkonný ředitel Institutu Václava Klause