Začnu trochu zdaleka - 20. prosince 2013 předčasně opustil funkci veřejného ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský. Rezignoval překvapivě, pravděpodobně z osobních důvodů. To, kde se překvapení nečekalo, byla osoba jeho nástupce.

Obecně se předpokládalo, že novým ombudsmanem se stane JUDr. Stanislav Křeček, který od dubna téhož roku zastával funkci zástupce veřejného ochránce práv.

Nasvědčoval tomu fakt, že doktor Křeček byl v předchozích letech výraznou postavou sociální demokracie, byl veřejně známý svou obhajobou práv nájemníků proti vlastníkům bytů a v neposlední řadě ve Strakově akademii úřadovala Sobotkova vláda - tedy vláda, ve které měla nejvýraznější postavení sociální demokracie, stejně jako ve sněmovně.

Stačilo tedy, aby se poslanci ČSSD postavili za svého bývalého kolegu (1998 - 2013) a aby se dohodla vládní koalice...
Nestalo se, a byli to i senátoři ČSSD, kteří proti němu navrhli Annu Šabatovou, a byly to i hlasy poslanců ČSSD, které nakonec do úřadu veřejného ochránce práv vynesly Annu Šabatovou.

Stalo se tak i přes to, že ještě jako zástupkyně ombudsmana (2001-2007) se Anna Šabatová zapletla do kuřimské kauzy, když pomáhala v roce 2006 legalizovat existenci údajně třináctileté Aničky. O té se následně v roce 2007 zjistilo, že jde o téměř třicetiletou Barboru Škrlovou, která se posléze ještě v Norsku stihla vydávat za třináctiletého Adama.

Když bylo v roce 2007 odhaleno týrání dvou chlapců, byla mezi aktéry i údajná Anička. Šest osob bylo tehdy pravomocně odsouzeno k trestům odnětí svobody od pěti do deseti let. Nejotřesnější byl na kauze fakt, že na týrání chlapců se podílela i jejich matka a teta.

Ministerstvo práce a sociálních věcí v rámci kauzy konstatovalo, že Anna Šabatová při legalizaci údajné Aničky porušila zákon, ale celé věc vyšla do vytracena.

Když byla Anna Šabatová zvolena veřejnou ochránkyní práv, moc jsem nechápal, co se děje a proč ČSSD potopila vlastního člověka. Došlo mi to brzy. Doktor Křeček je pragmaticky uvažující právník, u kterého byl předpoklad, že úřad pod jeho vedením bude pokračovat v linii jeho předchůdců Otakara Motejla a už zmíněného Pavla Varvařovského. Bude se tedy zabývat případy šikanózního jednání státní správy vůči jednotlivým občanům - což byl onen účel, pro který byl úřad založen.

S Annou Šabatovou vstoupil do úřadu ombudsmana nový duch – duch levicového progresivismu. Asi si všichni vzpomínáme na provokaci s romskou uchazečkou o nájemní bydlení. Úřad tehdy použil nastrčenou osobu a vystupoval nikoli proti státní správě, ale proti soukromému subjektu.

Ti z nás, kteří už si nepamatují na toto entrée paní ombudsmanky, si určitě vybaví kauzu s muslimským šátkem (snad) somálské studentky/nestudentky.

Stalo se to, že na dlouhém pochodu institucemi se progresivistické levici podařilo dobýt úřad veřejného ochránce práv.
Vzhledem k naladění sobotkovského křídla v ČSSD pak už nepřekvapí, že se právě tato část jak senátorů, tak poslanců postavila proti svému stranickému kolegovi a volila osobu své ideologii bližší.

Post byl dobyt, ale paní Šabatové v únoru končí mandát. Progresivisté chtějí udržet dobytou pozici, ale i jim je jasné, že Anna Šabatová se za šest let svého působení v úřadu zdiskreditovala tak, že její udržení ve funkci je neúnosné.

Až do čtvrtečního dopoledne (9. 1. 2020) se zdálo, že ve věci nového veřejného ochránce práv je jasno. Dalo se předpokládat, že novou ombudsmankou se stane profesorka Helena Válková - současná zmocněnkyně vlády pro lidská práva.
Od profesorky Válkové se dalo očekávat, že úřad veřejného ochránce práv vrátí zpět k jeho původní funkci ochránce občanů před zvůlí státu. Její dosavadní fungování naopak ukazovalo, že ve svém veřejném působení nebude i nadále jakkoli ideologicky zaměřena. Helena Válková vystupuje jako erudovaný právník, oběma nohama stojící na zemi a vědomý si reality. A tady se ukázal kámen úrazu - pokud by se profesorka Válková stala veřejnou ochránkyní práv, bylo to nepříjemné oslabení progresivistických pozic.

Progresivisté ovšem mají v ruce jednu zásadní zbraň a tou jsou média středního proudu. Taková dobře rozjetá diskreditační kampaň...
Vzpomeňme na nedávný (červenec až říjen 2018) příklad ze Spojených států. Konzervativní kandidát na uvolněné místo v Nejvyšším soudu Brett Kavanaugh byl obviněn ze znásilnění, ke kterému mělo dojít před 36 lety. Vyšetřování FBI nic nezjistilo a Kavanaugh se členem Nejvyššího soudu stal.
Na celé věci je ovšem alarmující to, že Demokratické straně (a především jejímu progresivistickému křídlu) v tomto případě nešlo ani tak o morální integritu kandidáta, jako o jeho konzervativní světonázorové zakotvení. Jeho volbou vznikla v Nejvyšším soudu USA konzervativní většina, která brání progresivistickým excesům typu ústavní právo na transgenderové záchodky.

Čím nejlépe diskreditovat někoho v Čechách? Pokud je dost starý, aby kus produktivního života prožil v minulém režimu, pak je nejlepší vytáhnout na něj spolupráci s StB.
Tady vždy rád pomůže Ústav pro studium totalitních režimů. Když mu ještě šéfoval jeho první ředitel Pavel Žáček (2008 - 2010), tekly z ústavu kompromitující informace proudem. Od těch časů se poměry naštěstí zklidnily, ale lidé z ústavu pořád mají tendence míchat se do politiky.

Pomocnou ruku podal pracovník ústavu a předseda jeho odborové organizace Petr Blažek. Vazby na StB sice u profesorky Válkové nenašel, ale umně vytvořil hned dva diskreditační narativy:
Válková spolupracovala s Josefem Urválkem - tím, co poslal na smrt Horákovou.
Válková obhajovala institut ochranného dohledu, který byl zneužíván proti disidentům.

Celé to pak vyšlo na info.cz pod titulkem „Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů. S mužem, který poslal na smrt Horákovou“ a štvanice mohla začít.

Hlavu profesorky Válkové chtěla TOP 09, chtěli ji Piráti, toužila po ní Miroslava Němcová i STAN – jen Jan Hamáček nezklamal a vyjadřoval se nejistě. A pak tu ještě byla smečka novinářů, co vždy lační po krvi, neb o něčem se psát musí.

Pokud se na věc podívám očima někoho, komu bylo na přelomu režimů necelých 30 (tedy sebe), nepociťuji zdaleka takové rozhořčení jako například uvedená Miroslava Němcová, která tu dobu pamatuje také - bylo jí skoro 40.

Profesorka Válková měla v roce 1979 sepsat s Josefem Urválkem článek o ochranném dohledu.

Doktor Urválek prožil svá hvězdná léta jako prokurátor v procesech s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským a jako předseda Nejvyššího soudu vedl proces s Marií Švermovou. Když na začátku šedesátých let začaly rehabilitace, Urválek se stal nepohodlným i komunistické straně. V roce 1963 byl odložen do Výzkumného ústavu kriminologického, kde už nebyl ani čertem okresního formátu. Pracoval tu až do své smrti v onom roce 1979, kdy vyšel inkriminovaný článek.
Tady se s Josefem Urválkem potkala Helena Válková - prostě pracovali ve stejném ústavu. Jestli věděla, že je její kolega TEN Urválek, to je těžké říci. Popravdě řečeno, až někdy do roku 1987, kdy s Gorbačovem přišla glasnosť a otevřela se znovu otázka procesů, bych nevěděl, o koho jde.

Vlastní institut ochranného dohledu byl do československého právního řádu zaveden v roce 1973. Těžko za něj činit odpovědným někoho, kdo se jím zabýval v roce 1979. Úplně mimo je pak spojovat pracovníka výzkumného ústavu se zneužitím tohoto institutu státní bezpečností.
Konec konců nástupcem ochranného dohledu je stávající Probační a mediační služba. I ta by mohla být proti někomu zneužita. Tady by pak mohl zasáhnout ombudsman.

V rámci rozbíhajícího se mediálního lynče bylo profesorce Válkové vyčteno i řadové členství v komunistické straně.
K tomu členství je dobré vědět, že stranický průkaz byl v normalizačních časech pro určitá povolání a od určitých funkcí něco jako pracovní knížka. Bylo na každém, jestli akceptuje neviditelný kariérní strop, nebo se formálně dá ke komunistům. Ono to formálně opravu stačilo.

Komunistická strana Československa včetně své slovenské expozitury Komunistické strany Slovenska měla v listopadu 1989 cca 1,7 milionu členů. Československá republika měla ve stejnou dobu něco přes 15 milionů obyvatel. Pokud by nositelé stranických průkazů (vědomě nepíšu komunisté) opravdu stáli o zachování režimu, udrželi by ho. Místo toho jich většina cinkala klíči na náměstích.

Celá kauza nakonec netrvala ani 36 hodin.
9. ledna v 11 hodin vyšel článek na info.cz a 10. ledna před 22:45 profesorka Válková na svou kandidaturu rezignovala.

To, oč se tu hrálo, nebyla morální integrita profesorky Válkové. Hrálo se a hraje se tu o zachování pozic progresivistů v úřadu veřejného ochránce práv. Hraje se tu o to, jestli tato instituce bude vrácena občanům jako záštita před zvůlí státní moci, nebo bude ponechána jako nátlakový nástroj progresivistické menšině.

Obávám se, že se teď bude hrát o Víta Alexandera Schorma - vládního zmocněnce u Evropského soudu pro lidská práva. Přiznám se, že k osobám načichlým Bruselem (byť v tomto případě vlastně Štasburkem) příliš důvěry nemám a pokud někoho navrhnou Václav Láska a Jiří Dienstbier, dosahuje má důvěra k takové osobě záporných hodnot.

Profesorka Válková rezignovala a progresivisté jsou znovu na pochodu. Jako občané moc naděje na zastání nemáme.