Stropnický, jakožto ideologicky pevný etatista, hájí roli státu v oblasti zdravotnictví, školství, energetiky apod., a vyzdvihuje též stát jako nepřekročitelnou bariéru na obranu vůči "nadvládě korporací". V jeho představách je možné, aby silné firmy, jimž je ponechána volnost od regulací, mohly ovládnout občany, získat nepředstavitelnou a neomezenou moc, pomocí které budou lidem vnucovat svou vůli a všemožně je tyranizovat. Ukazuje flagrantní neznalost historie, nebo nepředstavitelnou naivitu, když přehlíží, že ani v nejsvobodnějších dobách lidské civilizace, v 19. století v Severní Americe nebo Británii, nikdy trh ani náznakem nedospěl k nějaké tyranii firem. Naopak, politická moc státu se mnohokrát stala tou nejhorší tyranií - což snad nemůže popřít ani ten nejlevicovější absolvent fakulty sociálních věd.

Vůbec, veškeré deregulace, které provádí dnešní vláda, jsou pro Matěje Stropnického zlem, otevřením stavidel lidské zkaženosti, a nestydí se je nazývat "přerozdělováním směrem k bohatým“. Ve svém odmítání nejrůznějších forem deregulace je velmi ideologicky pevný. Je to zásadní ukázka kolektivistického přístupu k hodnotám. Kolektivisté všech barev tvrdí, že veškeré hodnoty, kterou jsou produkovány a spotřebovávány, jsou vlastnictvím společnosti. Jejich "majitelé" jsou podle nich pouhými správci, kteří se o ně dokáží starat, a přispívat tak svým sobeckým zájmem k prospěchu všech. Přiznání nějaké formy majetkových práv produktivním jednotlivcům je podle kolektivistů pouhou benevolencí ze strany společnosti, která má přinést vyšší "dobro" - zvyšování blahobytu všech. Společnost tak má kdykoliv právo hodnoty těch nejproduktivnějších jednotlivců konfiskovat a přerozdělit mezi co největší počet lidí, kteří přece také mají na toto ovoce nárok, bez ohledu na to, zda se na produkci nějak podíleli.

Jakékoliv uvolnění regulací, snížení míry daňových konfiskací, uvolnění pravidel podnikání, je pro kolektivisty stejným přerozdělením společenských statků - směrem k bohatým, kteří už žijí v dostatku a přepychu, a další bohatství už, podle kolektivistů, nepotřebují - které nemůže být rozděleno těm, kteří mají na tyto hodnoty nárok. Kolektivisté nejsou schopni uznat, že hodnoty mohou patřit jen těm jednotlivcům, kteří je získají buďto vlastní produktivní činností, nebo směnou. Nejsou schopni uznat, že neexistuje nic jako "společenský statek" nebo "společenské hodnoty".

Označit snížení daní za "přerozdělováním směrem k bohatým" znamená být ideologicky na společné lodi se sociálními demokraty nebo komunisty, bez ohledu na to, jak šikovně se Matěj Stropnický snaží skrývat za svou neideologickou masku. Výsledkem onoho "urputného boje mnoha generací", o němž Stropnický s nadšením píše, je pouze zničení pojmu právo a jeho nahrazení kolektivistickými koncepty. Je to boj, který přivedl lidstvo ke dvěma světovým válkám a téměř stu milionům obětí komunismu. Sám Stropnický je důkazem toho, jak je pojem práva dnes v povědomí nejširší veřejnosti zničen. Ve svém článku píše, že základy zelené politiky spočívají na "trvale udržitelném životě čili ochraně životního prostředí, nedělitelnosti lidských práv a sociálně-tržním hospodářství." Jak může někdo mluvit o nedělitelnosti práv, a v jedné větě obhajovat sociálně-tržní hospodářství? Jestliže jsou práva nedělitelná, jak je možné obhajovat zásahy do životů lidí, kterými dnešní státy ve stále větší míře porušují práva jednotlivce? Jak je možné tvrdit, že jsou práva nedělitelná, a přitom tvrdit, že majitel bytu nemá právo poskytovat nájem v takové výši, jaký si zvolí? Jak lze hájit nedělitelnost práv, a přitom požadovat, aby občané, v rámci nesmyslného a směšného boje proti globálním klimatickým změnám, obětovávali svoje hodnoty a svůj životní standard, na který mají právo? Takovýto rozpor není možné jen tak přejít.

Stropnický, jako všichni kolektivisté, ve skutečnosti žádný koncept nedělitelnosti práv nezastává. Jestliže hájí tzv. sociální práva, nemůže zároveň hájit princip práva na majetek a na svobodu. A protože práva jsou skutečně nedělitelná, znamená to, že v principu neuznává žádná lidská práva. V jeho představách je právo pouhým sociálním konstruktem, který může být kdykoliv změněn a jeho význam je možné libovolně nahrazovat jiným, podle toho, jaký momentální cíl má být dosažen. Stejně subjektivně přistupují i oné nedělitelnosti - práva jsou podle nich nedělitelná jen v úzce vymezené rovině. Toto však znamená naprostou negaci jakýchkoliv skutečných práv a vytvoření zmatku, ve kterém je možné za právo schovat prakticky cokoliv, od práva na život na úkor druhých, přes právo na život pro bestiálního vraha, až po naprosto absurdně vymezená práva zvířat. Je podivuhodné, že většina veřejnosti tyto laciné triky a myšlenkové přemety kolektivistických zastánců "lidských práv" není schopná prohlédnout.

Ostatně, Stropnický ukázal své ideologické kořeny dostatečně jasně ve volební kampani roku 2006, kdy se snažil získat poslanecké křeslo s pomocí plakátu, na kterém byl jeho portrét stylizovaný do podoby známého portrétu Che Guevary, jehož podobiznou se na tričkách pyšní statisíce latentních komunistů po celém světě. Jak se vyjádřil v online rozhovoru na serveru iDnes, pokládá Stropnický Guevarovy metody za "překonané". Dodává však, že "mnohé z věcí, proti nimž bojoval, však jako problémy přetrvaly." Naštěstí si tedy Stropnický nebere příklad z metod marxistického vraha Guevary, přijímá však to, oč usiloval, jako správné, morální, a jako příklad hodný následování - v kontextu dnešní politické reality. Zatímco tedy Guevara pro nastolení komunismu vraždil, Stropnický považuje svůj cíl snažit se jeho "ideálům" přibližovat politickou cestou. (Dokončení zítra)