„Já jsem v Číně, abych se učil, jak zvýšit ekonomický růst a jak stabilizovat společnost,“ prozradil čínské televizi při návštěvě Pekingu český prezident Miloš Zeman. Poněvadž jde o politika zkušeného a ostříleného, muselo mu samotnému dojít, že si jeho výrok koleduje o nelichotivý výklad: ekonomický růst lze pojistit třeba zavedením dětské práce a snížením sociálních standardů (ty, které u nás máme, ostatně kritizoval i Zemanův předchůdce Václav Klaus), „stabilizovat“ společnost pak třeba policejními zásahy, jako byl ten v roce 1989 na náměstí Tchien-an-men. Však také v rozhlasových Hovorech z Lán Zeman couvl a hovořil o tom, jak se umí dnešní Čína vyhýbat chybám typu „Velkého skoku“ či „Kulturní revoluce“. Tak nějak tu stabilizaci prý myslel…

Inu, cest, jak stabilizovat společnost, je celá spousta. Svůj osvědčený recept mají různí diktátoři a autoritáři, včetně těch, s nimiž se tak rád potkává prezident. Stačí omezit opozici, svobodná média, internet, politická práva občanů, a místo toho nabídnout „chléb a hry“. Ještě před čtvrtstoletím to fungovalo i u nás. Sociální jistoty, prací počínaje, přes nízké ceny a solidními důchody konče, daly zapomenout na ostnatý drát. Společnost byla stabilizovaná a ochotně asistovala kratochvílím mocných.

Svoji formu stabilizace nabízí vicepremiér a šéf ANO Andrej Babiš. Nemusíme nic řešit, on se prostě postará. Politika se vytěsní nad naše hlavy a stát bude manažersky řízený jako firma. Babiš už s tím začal ve svém hnutí na ministerstvu financí. V takové firmě zaměstnanci makají, berou plat a za ten si užívají, ostatní nechávají na svých chlebodárcích.

Že se modely Jakeš a Babiš dost podobají? Žádný div, v obou je demokratické uspořádání společnosti na obtíž. Volič je zajímavý jen pro instalaci vůdce. Jakešem byl donucen (odolala jen hrstka odvážných), Babišem je okouzlen. Někdo by možná řekl, že i koupen, jenže síla oligarchů nepramení ani tak z toho, co rozdají, ale z fascinace úspěchem.

Kromě toho se kontroverzním stabilizátorům společnosti dvojnásob daří, když se klasické politické strany, vzkvétající v demokratickém systému, zpronevěří svému poslání: veřejnost nestmelují, nýbrž rozdělují, nedistribuují bohatství, nýbrž utahují opasky, odpovědně nespravují veřejné statky, nýbrž je rozkrádají. Český občan má za sebou tolik smutných zkušeností, že ve valné většině cítí větší sympatie k Miloši Zemanovi či Andreji Babišovi, než k Miroslavu Kalouskovi či Petru Fialovi.

Za zmínku stojí ještě jedna stabilizační alternativa: stát, kde lidé vidí svým vládcům pod prsty, kde se netunelují veřejné prostředky v přímém přenosu, kde panuje rovnost příležitostí a kde se nad přijímanou legislativou vede věcná diskuse bez urážek. Ten nelze naordinovat shůry. Musí být výsledkem demokratického konsensu, opřeného o svědomité politické strany a jejich kontinuální komunikaci s voliči.

Nestačí, když se partaje před volbami přihlásí k iniciativě typu Rekonstrukce státu, naslibují důslednější kontrolu, smlouvy na internetu, sebevědomou justici či majetková přiznání. Důležité je nerozmělnit po volbách nedávné sliby na písek výmluv a polovičatých řešení. V tomto směru mají máslo na hlavě všechny české strany, slibotechnu ANO nevyjímaje.

Není nic horšího než nenaplněná očekávání a utíkání před vlastními závazky. To pak jednoho populistu střídá u vlády druhý, dokud nepřijde takový, který vedle cukru tu a tam zasviští i bičem. Nečekanou zkratkou se tak můžeme ocitnout v poměrech bezmála čínských. Každý občan, nejen prezident, by se tam měl občas zajet přiučit, jaké trpké konce mohou s destrukcí demokracie nastat.

NašiPolitici.cz