Ne ne! Žádný strach. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ nechám protentokrát historikům z ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů). Mám samozřejmě na mysli poučení společnosti z krize koronavirové. Pochybuji, že by se v následujících týdnech, měsících a letech u nás našla nějaká politická strana (hnutí) nebo snad sama vláda, která by byla schopná vypracovat tak „seriózní a precizní“ Poučení z krizového vývoje jako svého času „naši stalinisti“. Ale i kdyby, po našich zkušenostech je otázkou, zda bychom tomu vůbec mohli věřit. Spíš si každý bude muset udělat své vlastní. V současné době navíc mnozí namítnou, že na dělání závěrů je ještě příliš brzy.
Přesto již nyní je zřejmé, že většina aktuálních problémů a otázek, včetně těch, které s epidemií bezprostředně nesouvisejí, bude mít společného jmenovatele - výrazný schodek státního rozpočtu. Zejména poté, co paní ministryně financí „vystřelila“ návrh na jeho zvýšení na 300 mld. Následně by logicky mělo následovat hledání úspor, kde se dá, namísto tištění inflačních peněz. Ale kde se dá a kdo to posoudí? Bude to muset být tato vláda a tento parlament.
Jedním z největších problémů současnosti je do očí bijící neschopnost Evropské unie, jejíž instituce jsou nejen zbytečné, ale i škodí (viz např. zelené šílenství s uhlíkovou neutralitou). O výhodnosti „eurodotací“ je dnes přesvědčen asi jen málokdo a posílat EU peníze jen pro zajištění blahobytu „bruselských lehkoživků“ je příliš velký přepych.
Dalším v pořadí jsou politické neziskovky, které se pod pláštíkem bohulibé činnosti většinou snaží oblbovat zejména mladé lidi. Samozřejmě za státní, tedy naše peníze.
Samostatnou kapitolou je nenasytný „veřejnoprávní moloch“ nazývaný Česká televize. Zrušit, transformovat či zestátnit? Nevím. Navíc státní už stejně je. V každém případě potřebuje co nejdřív pořádně „pustit žilou“. Začít se může nejlépe rovnou u pana generálního ředitele.
A tak bychom mohli pokračovat dál a dál, procházet jednotlivé kapitoly státního rozpočtu a nestačit se divit, co vše se financuje z našich daní. Neuvěřitelné sociální inženýrství, plánovaných cca 220 mld. do rozvráceného inkluzivního školství, „pásové hračky“ pro armádu za 50 mld., vojáci chránící státní suverenitu a územní celistvost ČR kdesi v asijských pouštích, příliš štědré dotace do kultury a sportu, přebujelý státní aparát, spousta zbytečných „výzkumných ústavů“ – to je namátkou jen několik příkladů.
Ale ani na poli mezinárodněpolitickém nás nečeká procházka růžovým sadem. Otěže zahraniční politiky se snaží převzít komunální politici – pražští neomarxisti, známí rusofobové, ale i „čínofobové“. A naše oficiální zahraniční politika dělá, že se jí to netýká. Co naplat, že „slavné“ přejmenování ulice, kde sídlí ruská ambasáda, skončilo blamáží. Co naplat, že se politici, kteří po ránu, potajmu a jako zloději nechali odstranit pomník sovětského maršála, bojí, že by snad, z hlediska mezinárodního práva nejspíš jen hypoteticky, museli za trest odpracovat nějaké ty hodiny veřejných prací. Třeba při úklidu Rudého náměstí v Moskvě, pochopitelně s rouškou. Ale nejde jen o reakci ruského státu, ale i o reakci ruské veřejnosti, ruských lidí. K dobrým vztahů s Ruskou federací tyto eskapády rádoby světových politiků rozhodně nepřispějí.
Ale vraťme se k aktuálnímu rozhodování naší vlády. V závěru článku Zprávy „doby koronavirové“ jsem nedávno mj. napsal, že „…je nejdůležitější najít rozumný poměr mezi zdravotními restrikcemi a zachováním funkční ekonomiky, neboť výrazné upřednostnění jednoho může znamenat katastrofu druhého.“
A jak se ukazuje, nalezení tohoto poměru je asi největším problémem – politickým - současných vlád postižených zemí.
Zpočátku výrazně převážily zdravotní restrikce a nutno uznat, že si s nimi naše „postsocialistické zdravotnictví“ vcelku poradilo. Ale na jak dlouho? Kromě nakažených jsou u nás i „normální pacienti“. A ti také potřebují léčbu. A ta léčba něco stojí. Zdravotnictví není zadarmo a mohlo by se snadno stát, že na udržení jeho úrovně a dostupnosti zanedlouho dojdou peníze.
A tak se dostáváme do fáze, kdy bychom měli chtít po vládách, tedy my po té naší, zásadní věc – hypotetický model vývoje počtu nakažených a mrtvých:
1. Při nulovém opatření
2. Při běžných protiepidemických opatřeních
3. Při zostřených opatřeních
4. Při karanténě našeho typu
5. Při totální izolaci
Možná umíme odhadnout, jaké náklady by stály jednotlivé stupně. Ale nevíme, co si za to kupujeme. Je to složité, ale od toho má vláda svůj aparát.
Tak na ni všemi legálními prostředky tlačme, ať se snaží! Třeba z ní přece jen nějaké rozumné Poučení z krizového vývoje vypadne. A bude se jím řídit.