Před dvaadvaceti lety byl přijat zákon, který znemožňoval zastávat vybraná místa ve státní správě, samosprávě a v ozbrojených složkách vykonavatelům moci v komunistickém režimu včetně osob registrovaných jako spolupracovníci StB. Uplynulo bezmála čtvrt století a máme tu Andreje Babiše. Ten se stal politickým skokanem desetiletí, ne-li celého polistopadového období. Jeho hnutí ANO se stalo faktickým vítězem voleb a Babišův postoj hrál velkou roli v čerstvé krizi sociální demokracie. Kdyby se konalo repete voleb, je mnoho důvodů k domněnce, že by Babišovo ANO tentokrát zvítězilo na celé čáře, už kvůli tomu trapnému divadlu předváděnému osazenstvem Lidového domu. Jenže na Babišovi je lustrační stín. Co s tím?

Babiš se snaží o očistu své pověsti u soudu na Slovensku, ovšem to je řízení na dlouhé lokte a Česká republika potřebuje ustavit vládu v dohledné době. Uvažuje se o nějaké neministerské funkci pro Babiše. To je podle principu chytré horákyně a nažraného vlka za předpokladu celistvosti kozy. Ovšem Babiš v pozici předsedy sněmovního rozpočtového výboru, zpovzdálí tahajícího za nitky skrze své přívržence, nepříjemně připomíná Bártu a jeho dálkové ovládání ministerstva vnitra. Taková obezlička neuspokojí voliče, který dal ANO své ano navzdory šílené zkušenosti s véčkaři, deklarovanými obroditeli české politiky. Pro voliče ANO rovná se Babiš. Komárka zná z novin, Stropnického z divadla, Jourovou z nepřehlédnutelných billboardů, jinak patrně nezná nikoho.

Jak se bude volič cítit při pohledu na šest bezejmenných nastupujících do ministerských postů, zatímco guru bude sedět někde v koutě s mocenskými nitkami v rukou? Nebylo by divu, kdyby se cítil napálený.

Prezident Zeman na lustračním osvědčení pro ministry trvá a dělá tím starosti Babišovi a jistě i Sobotkovi. A což si vzít poučeníu Zemana, toho milovníka židovských anekdot? Jako v tom vtipu o Kohnovi, který měl starosti, protože dlužil sto zlatých Roubíčkovi. Pak se rozhodl: já mu žádných sto zlatých nezaplatím – a teď ať má starosti Roubíček! Převedeno do politické praxe. Požadavek lustráku pro ministra nemá oporu v zákoně. Je to zvyklost, ale jak jsme se poučili u Zemana, zvyklosti jsou idiotství. Pokud bude Sobotka pověřen sestavením vlády, může do ní jmenovat, koho chce. Podstatná je podpora ve sněmovně, tedy vyslovená důvěra takto sestavené vládě. Zeman ji může přijmout, ale samozřejmě nemusí. Pak ovšem vyvolá ústavní krizi. Bude mít dost páry na to, aby vzdoroval společné vůli tří politických stran, opřených o víc než dostatečnou podporu ve sněmovně? Nebo jinak. Zeman měl dost páry na to, aby jmenoval takzvanou vládu odborníků ze svých kamarádů, prosadil ji mimo vůli sněmovny a drží jiumoci dodnes. Sobotka by musel projevit stejné odhodlání a stejnou vůli. I on má své ústavní pravomoci.

Jistěže má tento nápad slabé místo. Je to většinová podpora ve sněmovně. Vznikající koalice, jak všichni víme, kulhá. Sociální demokracie je oslabená pokusem o vnitrostranický puč. Vzbouřenci měli zcela jiné představy o sestavení vlády, už ji měli podle mnoha známek sestavenou. Šiky kmotrů zleva se už hrnuly ke státnímu penězovodu. Mělo dojít na rozdělování prebend a pašalíků. Padlo to, ale porážka byla jen dočasná.

Ovšem rozhodující bude stanovisko samotného Andreje Babiše. Do voleb šel s lustračním škraloupem na klopě. Pokud by chtěl z vlády vycouvat, pak by musel odpovědět na otázku, proč tedy do těch voleb vůbec lezl? Projevil tím odvahu, jenže odvaha není trvalá vlastnost. Stačí jedno couvnutí a je po odvaze.

Podškrtnuto a sečteno, jiná než ministerská funkce pro Babiše je pro jeho voliče sousto těžko skousnutelné.

LN, 12.11.2013