Jsme v období bez vlády, a není tomu poprvé. Po volbách v roce 2006 jsme byli ve stejné situaci a zdálo se tehdy, že vláda vlastně nikomu nechybí. Stát fungoval, jako by politiků nebylo ani třeba. A přestože nyní vidíme podobnou situaci, stejná není.

Změnil se totiž stát a jeho byrokracie. Deník Aktuálně.cz zveřejnil plastickou reportáž o tom, jak se jeden konkrétní úředník (kontrolor EET) činí a jak se při práci nadře.

Pan Hynek – jméno je fiktivní, osoba ale reálná – má svoji práci rád. Dělá ji dobře, rozumí jí a celkem věrně je schopen ji popsat. Ví, jak se podvádí, kdo podvádí a jaké jsou techniky, jak to odhalit.

Je evidentní, že jako bdělý berní úředník má radost, „že tržby u některých jeho podniků po jeho návštěvě zázračně stouply“, sám pak také pochválí zřejmou účinnost zákona: „Konečně máme v rukou nástroj, který je opravdu účinný. Dříve jsme byli odkázáni pouze na to, co nám o sobě řekli sami podnikatelé.“

Ocenil také ty, kteří dokážou požadavky zákona plnit. „Překvapila mě jedna hospoda, která se dvěma servírkami dokázala zaevidovat 62 účtenek za 40 minut. Byl to fakt mazec, holky lítaly po place jako divé a klobouk dolů, jak to zvládaly. A pak že to nejde stíhat!“ Pěkně si pochvaloval, jak umí svoji práci, a liboval si nad mocným nástrojem kontroly.

Když jsem reportáž dočetl, hned jsem před sebou viděl svěží literární dílo Ephraima Kishona – Povídky o daních. V Povídkách o daních vymyslí izraelská vláda a parlament zákaz dýchání, který logicky každý musí porušit, přičemž sama sebe, včetně příslušných úředníků, od této povinnosti osvobodí. Pokutou z nepovoleného dýchání vylepšuje rozpočet.

Bylo by to humorné, pokud by to zcela věrně nepopisovalo situaci, kdy i naprosté pitomosti zákonodárci realizují prostřednictvím úředního aparátu. Protože si chtějí aparát naklonit, vykazují neustále tendenci umožnit výjimky právě zmíněnému aparátu. Zmiňovaná EET a naproti tomu poslanecký bufet nebo bufet Úřadu vlády nechť jsou příkladem.

Všechny tyto tendence v byrokratické společnosti krásně bují. Systém spolehlivě vsákne to, co je dobré pro systém a byrokratický aparát, a spolehlivě se naopak vymezuje vůči občanovi a státu.

Jedinou kritickou konstantou, ohrožující byrokratický blahobyt, je potom politická reprezentace, jak docela vtipně ukazuje seriál Jistě, pane ministře. Stát má tendenci se nechat ovládat svými úředníky, kteří přestanou vnímat absurditu svého jednání a nesmyslnost veškerých postupů.

Doba bezvládí, tedy doba bez pevné politické moci ve státě takovým tendencím přímo nahrává; a že byrokracie již dlouhou dobu opouští výchozí předpoklad, že ona je tu pro občany a občané jsou vlastně jejím zaměstnavatelem, se stává každodenní realitou. To, že jsou to občané a jejich práva, oč běží nebo by běžet mělo, jde často úplně stranou.

Nechci tím říkat, jaká má vláda být, že se mají politici dohodnout, nebo snad jak se mají dohodnout. Jen nefandím tomu, kam se česká byrokracie posunula a jaké důsledky bezvládí má. Byrokratická moc miluje moc a politici ji jí hloupě dávají.

Autor je advokát

LN, 27.11.2017