Raketové útoky Hizballáhu na Izrael dokazují nejen to, jak nebezpečnou zbraní nejrůznější rakety jsou, ale hlavně fakt, že se tato technologie velmi rychle šíří. Zbraně Hizballáhu mají dosah v desítkách kilometrů, Severní Korea testuje střely s dosahem kolem 5000 kilometrů a Írán má již ve výzbroji střely s doletem 1500 km a vyvíjí další, jež budou schopné zasáhnout Evropu.
Jakmile někdo dokáže dopravit raketu na oběžnou dráhu, je jen otázkou času, kdy zvládne technologii umožňující zasáhnout jakékoliv místo na Zemi. Obrana je proto nejen vhodná, ale zcela nezbytná. Bohužel v této otázce panuje množství mýtů, které znesnadňují racionální diskusi.

Pět omylů a polopravd

Za prvé, není pravdou, že projekt protiraketové obrany je jednostrannou iniciativou USA, které ji vnucují svým spojencům. Ve skutečnosti se o potřebě protiraketové obrany intenzívně diskutuje na půdě NATO i Evropské unie. Členské země NATO se již v roce 2004 dohodly, že vybudují protiraketový systém chránící jejich území a jednotky nasazené v zahraničních misích. Problémem, který je třeba vyřešit, je tak spíše koordinace, protože možná duplikace by nákladný projekt neúměrně prodražila.
Za druhé, systém protiraketové obrany, který budují USA a jehož součástí by byla i případná česká základna, je výhradně defenzivní technologií. Jakékoliv analogie se "sily" sovětských střel středního doletu s jadernou náloží, které u nás existovaly před rokem 1989, jsou naprosto zavádějící. Součástí systému jsou pouze tzv. anti-rakety, které mají jediný účel: zneškodnit nepřátelskou balistickou střelu. Co víc, tyto anti-rakety nenesou dokonce ani konvenční nálož, ale střelu, proti níž jsou vyslány, ničí pouze nárazem. Tento aspekt, jehož účelem je minimalizovat negativní vedlejší efekty při sestřelení rakety, jež může nést jadernou nebo chemickou nálož, samozřejmě kladou nesmírně vysoké nároky na technickou kvalitu systému - trefit několik metrů dlouhou raketu, jež se pohybuje několikatisícikilometrovou rychlostí, jinou raketou, není nic jednoduchého.
Za třetí, je naprostá pravda, že protiraketová obrana chrání jen proti jednomu typu zbraní (proti balistickým raketám). Je proto nutné položit si otázku, zda se vyplatí budovat takto nákladný systém, když můžeme být ohroženi mnoha jinými způsoby (třeba teroristickými útoky). Má odpověď je vcelku jednoduchá: stačí si představit, jakou tragédii by způsobil útok střelou s jadernou hlavicí v Evropě nebo Americe. Postačí, když v této hypotéze vezmeme za příklad útoky 11. září 2001 a zvýšíme počet obětí, ekonomické škody a politické dopady o několik řádů.
Za čtvrté, je třeba odmítnout argument, že možní raketoví agresoři se dají odstrašit způsobem, který fungoval mezi USA a SSSR během studené války. To, že se političtí vůdci SSSR chovali z tohoto hlediska racionálně, není zárukou, že se tak budou chovat diktátoři v jiných zemích. Navíc se raketové technologie, jak ukazuje případ Hizballáhu, mohou dostat i do rukou nestátních aktérů, u nichž je odstrašení ještě méně pravděpodobné.

Vyšší riziko? Ale jděte

Konečně za páté, odmítám jako relevantní uznat argument, že se případnou výstavbou protiraketové základny zvýší pro naši zemi riziko teroristického útoku. Naše země se podporou závěrů pražského summitu NATO zavázala k razantnímu postupu proti globálnímu terorismu a podle svých možností tak činí (viz naše jednotky v Afghánistánu a Iráku). Potřebují-li teroristé záminku k útoku, dávno ji mají a protiraketová základna na tom nic nezmění.
Ostatně tento argument má asi podobnou logiku, jako kdyby se Británie v roce 1939 rozhodla, že nepřijde na pomoc napadenému Polsku, protože to pro ni znamená zvýšené riziko útoku ze strany nacistického Německa.

HN, 21.8.2006

Autor je poslancem Parlamentu za ODS