(I s těmi, která dopadla tak, jak jsem si přál.)

Tohle nebude další ukňourané volání po osvícené diktatuře, vlastně ani hejt na myšlenku přímé demokracie jako takové. Rád bych ale v pauze mezi dvěma nejdůležitějšími letošními evropskými plebiscity – britským hlasováním o vystoupení z Evropské unie a brněnským o poloze nádraží – stručně upozornil na pár nedostatků, které tenhle nástroj má.

Přeskočím při tom oblíbený obrat, že „v referendech lidé hlasují o něčem jiném, než jak zní otázka“. O něčem jiném se totiž hlasuje i v prezidentských, krajských, vlastně snad každých volbách. Jedinečné svízele všelidových hlasování jsou jiné.

1. Referenda vkládají příliš velkou moc do jedněch rukou

A nezáleží při tom na tom, že těch „jedněch rukou“ může být ve skutečnosti několik desítek milionů. Liberální demokracie stojí na principu dělby moci, na systému brzd a protivah. Má to své nevýhody i výhody. Ani ten nejúžasnější a nejoblíbenější premiér nemůže v západních zemích lusknutím prstu zařídit všechny své báječné nápady, protože mu stojí v cestě parlament, soudy, obce, kraje, mezinárodní smlouvy a samotní občané. Zároveň ale stát může čtyři roky vést prohnilec a právě díky těmto protiváhám se mu nepodaří pokazit všechno, a i to, co pokaňhat dokáže, se dá většinou vrátit do pořádku. (Proto mě nevzrušuje možnost, že by si Američané do Bílého domu zvolili Donalda Trumpa. Nestane se z něj generální tajemník, nepadne mu do klína všechna moc ve Státech, které mají ostatně pluralitu v názvu.)

Neutrálně lid, hanlivě dav nebo vzletně populus stojí v očích obhájců referend a obecně přímé demokracie mimo množinu těch, kteří při výkonu moci dělají chyby. „Slovo populismus je strašně zprofanované. Demokracie přece je, že rozhodují voliči. My to děláme pro populus, pro lid. Takže je to vlastně dobře,“ řekl v jednom starším rozhovoru Tomáš Pajonk, místopředseda strany, která aktuálně propaguje referendum o czexitu.

Podobné idealistické úvahy přehlížejí to, kolikrát v minulosti se lid šeredně spletl a kolik lidí na to doplatilo svými svobodami a životy. Referendům o táborech nucených prací pro Romy a podobně naštěstí v Česku brání ústava. Ale s benevolentním zákonem o všeobecném referendu by české muže dělila jen jedna několikaměsíční protiuprchlická psychóza od toho, že by jim ženy demokraticky odhlasovaly povinnou vojenskou službu. (Něco vzdáleně podobného se stalo před třemi lety v Rakousku.)

2. Rozhodnutí v referendech bývají absolutní a definitivní

Právě kvůli principu hlas lidu = hlas Boží je obtížné i nezávazné všelidové hlasování ignorovat nebo opakovat. Zatímco své zástupce si občané volí na čtyři nebo pět let, v referendech se vyjadřují naneurčito, obvykle napořád. Problém je v tom, že se u většiny politických témat neustále objevují nové informace, které můžou ovlivnit postoje voličů. (Měly by!)

Krystalickým příkladem je rozsáhlá studie proveditelnosti jednotlivých variant polohy brněnského vlakového nádraží, kterou Správa železniční dopravní cesty dokončí a zveřejní začátkem příštího roku. Háček je v tom, že Brňané budou o nádraží hlasovat už letos v říjnu. Pokud čtvrt roku nato dostanou brněnští politici do rukou propočty, podle kterých bude vítězná varianta enormně nevýhodná nebo technicky těžko uskutečnitelná, bylo by v zájmu občanů vypsat referendum znovu. To se ovšem obvykle bere jako zrada, viz pošramocenou imidž irských politiků, kteří si dvakrát na Unii vymohli ústupky a záruky, a přece se opakování referend o smlouvách z Nice a z Lisabonu široce považuje za podraz.

3. Referenda neposkytují dobrou zpětnou vazbu

Kolika Švýcarům vadí myšlenka nepodmíněného základního příjmu obecně a kolik ho v referendu odmítlo jen kvůli vysoké navržené částce univerzální dávky? Kolik Nizozemců a Francouzů zavrhlo v roce 2005 evropskou ústavu z principu a kolika eurooptimistům vadilo to, že byla příliš dlouhá a nesrozumitelná? Co štve 52 procent Britů hlasujících pro brexit nejvíc? Nevíme a vědět nebudeme.

Parlamenty jsou žvanírna. Má to ale jednu výhodu: známe díky tomu konkrétní argumenty ODS proti euru a TOP 09 proti elektronické evidenci tržeb. Návrhy většiny zákonů jdou upravovat do podoby, ve které získají většinovou podporu. Referenda zato vyhodí binární odpověď. O zpětnou vazbu se pak starají průzkumy veřejného mínění: jak rozdílné jejich výsledky můžou být, to jde vidět na aktuální kauze „mladí Britové bojkotovali / nebojkotovali referendum“. Dál informační mezeru zaplňujeme my, chytré hlavy: oblečte mě do tvídového saka, posaďte k Takáčovi coby „publicistu, který žil v Anglii“ a půl národa přesvědčím o tom, že Britům na Unii nejvíc vadí zákaz zabíjaček. (Který, mimochodem, nepochází z Unie.)

Přímá demokracie: Ano, ale...

Přímá demokracie je tím smysluplnější, čím líp se při jejím nasazování daří vypořádat s prvním, druhým i třetím problémem. Tedy když o zásadních celospolečenských změnách nerozhoduje prostá většina v jediném plebiscitu. Když se v referendech hlasuje o dočasných opatřeních, jejichž výsledek se dá ocenit v dalším referendu. A když občané dostanou prostor říct nejenom co, ale i proč a jak: například při participativním rozpočtování.